Tož na Bednu jsem se chystal jít s týmem Vlhké jámy, kamžto patřím přinejmenším několika písmeny svého jména. Bohužel se nám nepodařilo (mnou vysněný) tým ve složení Vláďa, Majda, Surgi, Tom a já sestavit, neboť v jistém okamžiku nás bylo šest. To se ukázalo být jako dobrá příležitost pro kamarádovražedný boj (odehrávající se na pozadí boje skutečně bratrovražedného -– vždyť za tým Biohazard nastoupil můj ctěný bratr). Původní Vlhká jáma šla s Kačkou a Jarinem (jejich vyčerpávající zážitky lze si přečíst [tu]), my jsme se se Surgim a Tomem rozhodli oprášit starou dobrou značku °=*^||~||´, loni dočasně nahrazenou trademarkem (°|`). Mozkový potenciál jsme se rozhodli zvýšit (z nuly na nenulovou hodnotu) angažováním Vítka a Adélky, což se ukázalo být velmi dobrým tahem. No ale aby toho nebylo málo, Surgi dostal střevní komplikace (někteří by mohli tvrdit, že se z toho po...), a tak jsme ještě na poslední chvíli přes Břeťu zapůjčili od Vichrů z Jednoty posilu Pavlu. Bystrý čtenář, který umí přičítat a odčítat, již jistě dospěl k tomu, kolik nás bylo i kdo nakonec nastoupil...

Přestože jsme na Střelecký ostrov dorazili řekněme středně pozdě, nálada před začátkem hry byla taková ospalá, start byl odložen, a tak jsme stříhali oktilky, měřili si alespoň pohledem výkonnost spřátelených týmů a já jsem dbalý svého oficiálního pověření běhal po okolí a fotil předstartovní horečku (je pochopitelné, že v průběhu hry samotné intenzita fotografování výrazně poklesla).

Jsem rád, že můj megatlustý fix přišel vhod (pozdější nápad kreslit s ním logo Bedny po zaparkovaných autech neprošel vnitrotýmovým hlasováním). Ocejchovali jsme se víceméně běžnými písmeny, ze kterých se dal vytvořit zárodek docela solidních slov. Já jsem poněkud podcenil situaci a zvolil písmeno vůbec nejčastější - E. Nebyl jsem rozhodně sám.

Přiznám se, nemám nijak zvlášť rád tlačenice, hektický boj o pozice, ani žádné podobné legrácky. Jakmile byla hra odstartována, všichni se ztratili v davu, který vypadal, že pohltí sám sebe. Kolem mě se to jen hemžilo různými písmenky (která se s tím mým nijak zvlášť nekamarádila). Vnější chaos se patrně přenesl i dovnitř mé hlavy, protože jsem najednou nebyl schopen uvažovat a najít jediné slovo, které by splňovalo zadání - prezidenti, vyjmenovaná slova, americké státy (napadl mě jedině Maine), hudební nástroje ani stanice metra na mě moc nezabíraly. Naštěstí kolem mě potom kdosi běžel a volal „Prosek, Prosek“. Instiktivně jsem se chytil jeho ruky a tvářil se, jako že tam nejsem, když vyhazovali ze slova duplicitní E.

Uf! Průchod bránou byl pro mě do jisté míry vysvobozením. Ostatní členové týmu už tam naštěstí dorazili, a tak jsme si mohli konečně vyzvednout první šifru a opustit prostředí Střeleckého ostrova.

Jakožto tým, který již od začátku rezignoval na honění vteřin, jsme po vyzvednutí šifry (a platilo to samozřejmě i na dalších šifrách, jen jsem necítil potřebu to explicitně opakovat) především chtěli vyhledat příjemné místo, kde bychom se mohli usadit a v klidu luštit. Nejprve jsme si sedli na trávu na Kampě, ale protože to nikam nevedlo a navíc se blížila mračna, zaujali jsme velmi vychytrale místo pod slunečníkem v nedaleké zahradní restauraci. Tam jsme seděli několik hodin, aniž by na nás padla kapka vody, aniž bychom se museli o svůj prostor dělit s jiným týmem a aniž bychom si museli něco objednat.

Pod slunečníkem šlo luštění najednou o mnoho snáze a jednotlivé erby se nám, tu rychleji, tu pomaleji odhalovaly. Myslím, že můžeme organizátory za vynalézavost při popisu oktilek jen pochválit.

Dlužno říci, tady nás poněkud zahltila přehršel materiálu. Nevěděli jsme, jestli máme dříve zkoumat hrací plán, systém kódování, nebo jednotlivé šifry. A tak se polovina týmu zcela zbytečně snažila propojit oktilky tak, aby souhlasila jedna podmínka (předpokládám, že obecně rozestavení, tuto podmínku splňujících, by bylo nesčetně). Někdo koukal do sošek, někdo do náčrtků, někdo do něčeho dalšího, zkrátka chaos. Chtěl jsem se projít, tak jsem šel pro parníček, Tom se chtěl projít, tak šel do Jeleního příkopu, pak jsme chvilku zkoušeli asociace na některé šifry z hlavního archu (vyšel nám Jarda Vrchlických, ale co s ním?).

Asi po hodině nám došlo, že na to musíme systematicky. Sice jsme vůbec nepochopili systém obchůzkových šifer a na skrytá místa se šiframi jsme se nevydali, ale i tak nám nakonec různá klíčová slova a zašifrovaný text začala korespondovat. Nakonec jsme se probojovali i zbytkem a nakonec jsme i herní plán dali dohromady. Ovšem pokud nám to nebylo jasné dříve, teď už jsme o svých ambicích a vyhlídkách pochybovat nemohli.

Parníček byl super!

2 hodiny čekání, pak během jedné minuty příchozí SMS a Tomův nesmělý výkřik „Odhalil jsem princip“. Tady jsme si opravdu počínali jako úplné lamy. Tupě jsme zírali do zadání a nic z něj nebyli schopní vykoukat. Snad jen to, že v každém slově se součet lichých písmen i součet sudých písmen rovnal. Usoudili jsme, že tato zajímavost jistě vyplývá z nějakého hlubšího principu, želbohu jsme ho prostě neodhalili. Nicméně posezení na Kampě na lavičce bylo příjemné, nedalo se mu nic vytknout.

Konečně. Na této šifře jsme konečně zabodovali (alespoň ve srovnání s předchozími). Protože pomalu začínalo pršet, obsadili jsme druhou základnu, konkrétně Art Café u Irmy. Každý si to přečetl, ověřil, že se v textu neskrývají žádné záludnosti v podobě neplatných tvrzení nebo záhadných slov. Vzpomněli jsme si na hodinovou šifru a bylo nám jasné, co se s tím má dělat. Chvilku (člověk je tvor omylný) nám sice vycházely nesmysly, ale celkem vzato jsme to vyřešili rychle.

Situace z šifry 3$ se na tomto místě opakovala. Nic. Nic. Nic. Pivo, koukání do obrázků, úžasné pečené brambory. Tisíce různých souvislostí mezi jednotlivými obrázky, ale každý z nich šel napasovat jen na šest, sedm šifer. Tak jsme čekali, čekali, až nakonec přišla SMS s řešením.

Na této šifře bylo asi nejhezčí ležení na karimatkách před Betlémskou kaplí (někteří kolemjdoucí nevěřili). Tato šifra nám trvala v porovnání s předchozími přijatelnou dobu, ale zase nic, čím bychom se mohli chlubit.

Zatímco peloton závodu někde bloudí kdesi v polích za Prahou, my v poklidu někdy kolem třetí docházíme na Jungmannovo náměstí, kde nacházíme usměvavé organizátory, bereme si od nich CD a hned se do něj zaposloucháváme. Princip je jasný, jen je třeba opatrně následovat kroky neznámého slepce (či spíše slepkyně). Snažíme se vše kvantifikovat, počítáme jednotlivé kroky, díky čemuž se poměrně záhy dostáváme na Václavské náměstí. Zde nám odpadá dlouhá podzemní etapa, protože metro je zavřené. Proto se snažíme navázat u Černé růže, nicméně i tam je to poměrně zmatené. Jistotu a klid nám dodávají až Dětský dům a Stavovské divadlo. Pak ještě chvíli váháme, ale záchod nás nakonec pevně usadí na správnou stopu a zanedlouho již stojíme u postranního schodiště Kotvy. Zkouším otevřít bránu a „Skříííííp“, zní úplně stejně jako ta v nahrávce.

Terasa na střeše Kotvy patří k oněm místům, kterých by si člověk nebýt šifrovacích her vůbec nevšiml. Schodiště je dosti působivé, neméně působivý je bordel na terase a ještě působivější je podivný černošský vyhazovač podivné diskotéky, která se zde nachází. Co se zde ovšem nenachází, je další šifra. Chvíli pátráme, poprvé (a naposledy) vyndaváme čelovku, vstupujeme na místa, kam se nesmí, ale nic. Dokonce ani přítel-organizátor-Břeťa na telefonu neví o tom, že je šifra jinde. Nakonec se to ale dozvídáme a z nenápadné nástěnky ji sundaváme.

Řešení této šifry bylo dosti přímočaré. Mřížka odhalila smyslupný text, po vyškrtání se objevilo CTIOBOSM, tak jsme to zkusili. Bohužel se na tomto místě musím přiznat, že v mém podání to bylo spíše CTIOBSEDM, ale chyba byla brzy odhalena a správné znění se vylouplo.

Po rychlém vyřešení následovala ideálně přistavená tramvaj, kterou jsme málem dobíhali a která nás nejrychlejší cestou (byla to 51, zatahující do vozovny) dopravila na stanici U Elektry. Přestože jsme na další stanoviště dokráčeli víceméně vycházkovým tempem, měli jsme čtvrtý nejrychlejší postup ze všech týmů a Prahorám jsme nadělili celou minutu. Sebechvála smrdí, ale snad nám ji odpustíte.

Vybrali jsme si ideální stanoviště na hromadě pražců hned vedle hlavní tratě. Díky tomu jsme co chvíli poslouchali profrčivší vlak, ale zato jsme měli klid od ostatních týmů. Vyzkoušeli jsme ledacos. Napasovat hlasy ptáků na čárky a tečky, hledat bigramy, substituce znaků za znak, grafické šifry. Nic nezabíralo. Až se Pavla na papír podívala šejdrem a rázem bylo jasno. Na této šifře jsme začali tušit, že na rozdíl od loňského roku opouštíme příjemné centrum města a vydáváme se kamsi ke kraji mapy (a mělo být hůř).

Přesun podél hlavní trati a pod Průmyslovou v dešti by za malebný označil snad jen šílenec, ale bezprostřední dotyk přírody jsme zaregistrovali.

V dešti vystřihovat kostičky z papíru a snažit se z nich něco vykoukat, to je vážně opruz. Jednotlivé týmy (je jich tu dost, což dává tušit potenciální zásek) obsadily všechna místa, která alespoň částečně chránila před deštěm, my naštěstí máme deštníky a navíc se nám po chvíli podaří obsadit výhodný úsek v tunelu pod tratí. Prohazujeme kostičky dokola, jak to jde. Chvíli zkoušíme nesmysly, ale pak kohosi napadne rozestavit kostičky na druhé zadání a už se rodí jakési smysluplné slovo. Na tomto místě jsem měl fakt děsnou krizi a usínal jsem opřen o stěnu, ale naštěstí drajv zbytku týmu byl dostatečný na to, aby moje dva neurony někomu chyběly.

Přesun na další stanoviště byl kilometrově štědře dotován. Co by ovšem za slunečného rána byla příjemná procházka, to v dešti člověk chápe jako nepříjemnou povinnost.

Tady se to stalo.

Bezradnost, apatie, orientální ochota přijímat osud takový, jaký je, rebelie proti racionálnímu přístupu - toť mnohoúhelník, který vymezuje naši motivaci i počínání. Mapa byla krásná, ale při vší snaze jsme z ní prostě nebyli schopni vykoukat cokoliv jiného než to, co se rovnou nabízelo – propíchnout (virtuálně, špendlík jsme asi zahodili) ji v místě, kde v legendě stálo „následující stanoviště“. Sice jsem postřehl přívoz uprostřed pole, myslivnu uprostřed pole, obrácený feminní kostel, nicméně žádná z těchto nevěrohodností nespustila v mé hlavě výstražné červené světlo. A protože touha vyrazit byla silnější zdravého rozumu, rozhodli jsme se hrát vabank a daleko na místo nedaleko Dubče (podezřele nevýrazné) se odebrat.

Cesta byla suchá (z 0%), místy (zbylých 100%) mokrá. A hlavně příšerně dlouhá (cca 5 km). Moudře jsme se vybodli na autobus (kdo by taky čekal dvacet minut na zastávce, že?), který nás zanedlouho předjížděl. Přívaly deště byly stále intenzivnější, tu jsem rozhodně ocenil nepromokavé oblečení a pořádné pohory. Dubeč se vleče jako smrad (tak dlouhé vesnice by se měly zakázat).

Asi v půl dvanácté jsme konečně stáli uprostřed polí na břehu jakéhosi rybníčku, přesně v bodě, kam nás chybné řešení dovedlo. Toto místo v sobě až archetypálně pojímalo ztělesněnou anonymitu a nestanovišťovatost. Kdo by sem pokládal šifru, by prostě musel být magor (jen o málo menší než ten, kdo by se sem dobrovolně vydal). I což, pojedli jsme vánočku a vydali se zpět na autobus. Náš se vším smířený tým si dokázal i toto poslední nestanoviště užít a završit tak příjemnou noc.

Cestou jsme se ještě museli hrozně smát (škodolibě, ale zároveň v dobrém), když jsme potkali jiný tým, který s viditelnou nadějí mířil na místo, jež jsme právě opustili.

Letošní Bedna byla skvěle připravená, šifry byly nápadité, poznali jsme různá zajímavá místa. Hlavně jsme opravdu předem neočekávali žádný výsledek, tak jsme ani neměli čeho litovat, nad čím hořekovat. Díky organizátorům!