Bílé Karpaty 2009
[fotografie]
8. května (Čertoryje)

Co to? Dva zmeškané hovory od Báry? Mžourám sotva probuzenýma očima, abych se vzápětí dozvěděl, že neumím hledat spojení na internetu a že náš vlak neodjíždí z Hlavního nádraží, ale z Holešovic. Pokouším se předat tyto informace dál – Dejvovi, Vláďovi i Vítkovi se snadno dovolám. Jenomže Terezka má vypnutý. To je nadělení. Naštěstí ji včas na Hlaváku najdu a ještě se stihneme účastnit koupě lístků.

Druhá komplikace vyplynula v prosluněném Hodoníně. Ukázalo se, že z nás šesti jsme si hned čtyři zapomněli lžíci doma. V nejbližším okolí bohužel nebyl otevřen žádný obchod se lžícemi ani automat na nádobí. Navíc nikdo z nás neměl kuráž zopakovat způsob, jakým se z podobné šlamastyky onehdy vykroutil Hanýsek.

Hned dvě řešení ošemetné situace jsme nalezli v Lučině, zatímco jsme se posilňovali na cestu výbornými langoši. Já jsem potábornicku využil vše, co jsem měl po ruce, a zhotovil první prototyp lžíce ze staniolu a březových větviček, Vítek nenápadně navštívil bufet a koupil několik plastových lžic (ale prozdradil mi to až u večeře, aby mi prý nezkazil radost s vynalézání.

Co se týče přírodních krás, první den se mi líbil asi ze všeho nejvíc. Přírodní rezervace Čertoryje představuje přesně ten typ krajiny, který mám velmi rád – krásné louky se starými osamělými stromy (povětšinou duby), to vše na pahorku mezi květinami (rozuměj orchidejemi).

Na hřebeni se k nám připojila státní hranice a ještě les (povětšinou bukový, což platilo v menší či větší míře i pro další dny). Přešli jsme Kobylu a sešli k nádražíčku na konci světa (Vrbovce), kde jsme nabrali vodu. Tempo jsme po celou dobu udržovali poklidné, nenásilné, a tak není divu, že naše cesta už o mnoho dále nepokračovala, jen jsme vystoupali takovým pololesem/pololoukou na pěkný kopec, kde jsme se uložili.

Lehli jsme si pod širák, ale Vláďa bedlivě na mobilu studoval radarové mapy a detekci blesku. Usoudil, že bezprostřední nebezpečí nehrozí, a tak jsme stany nestavěli, přestože jsme je měli připravené v pohotovostní poloze. To se ukázalo jako částečně opodstatněné, protože nás ve tři ráno opravdu probudilo několik kapek deště. Vmžiku jsme vyskočili a stany postavili. Během toho ovšem zase pršet přestalo a my opět usnuli, ležíce vedle stanů.

Aby toho pozitivního nebylo příliš, musím si postěžovat na koleno (levé). Nevím, co zlého jsem mu na Špacíru udělal (po třech dnech jsem chodil jako rybička), ale už od nastoupení do vlaku mě zle bolelo. To se s přibývajícími kilometry samozřejmě vůbec nezlepšilo, takže to pro mě po celý výlet bylo zdrojem nejedné mrzutosti.

9. května (Velká Javořina)

Velká Javořina je zajímavý kopec (970 m). Na její vrchol se turistická značka vede mnoha krásnými kopci, ale na konci se člověk ocitne na kilometr dlouhé, téměř placaté louce s vysílačem uprostřed. Zničehonic se kolem také objevuje velká spousta lidí (včetně jednoho maratonce). Ale co je hlavní – na obě strany je vidět do daleka, česká strana někde v hloubce pod námi, na slovenské straně prosvítá Inovec, snad Malá Fatra, kdo ví...

Příjemný den si ještě zpestříme návštěvou hospody kousek pod vrcholem (Holubyho chata). Pitnému režimu je třeba vyjít vstříc – naplnit lahve a napít se (piva nebo kofoly). Při té příležitosti také někteří z nás poprvé slavnostně platí na Slovensku platili eury.

Pro dnešek jsme se rozhodli spát na kopci Nová hora. Místo to bylo vskutku ideální. Placatý vrch, pěkná louka, ohniště. Rozkládáme se, pozorujeme zapadající slunce a opékáme zeleninu (na tento honosný titul dnes kromě opečených buřtů dosáhla i Dejvova „domácí“ klobása.).

10. května (Veľký Lopeník)

Ráno nás opustila Terezka, protože odjela přednášet někam do Bratislavy. Bohužel jsme neměli ani příležitost se s ní pořádně rozloučit (ona s námi se rozloučila alespoň písemně), protože se nám nikomu nechtělo vylézt ze spacáku.

Cestou z Nové hory jsme se zastavili u podivně zapáchajícího minerálního pramene, kterého jsem se já raději zbytečně nedotýkal, ostatní doplnili alespoň akutní nedostatky vody a podivný páreček na čtyřkolce plnil hektolitry pro známé.

Pravý bonbónek nejen třetího dne, ale i celého treku byl výstup na Velký Lopeník. Aby člověk v celkově docela mírně zvlněném termínu narazil na převýšení 550 metrů, musí mít trochu smůlu. Ale stalo se. Stoupání bylo velmi prudké, a tedy i celkem rychlé.

Velký Lopeník je stejně jako Javořina docela dobře přístupný z jiné strany, a tak jsme se po vystoupání vrchol ocitli uprostřed poměrně solidního davu výletníků, kteří si s obrovskou chutí opékali buřty – s touto kulturní zvyklostí jsem se potkal poprvé, nebyla to jen jedna opékající skupina, k ohni se samozřejmostí sobě vlastní postupně zasedaly různé, očividně nezávislé skupiny. Kromě toho Lopeník ještě nabízí rozhlednu s docela širokým rozhledem a studánku s dobrou (nesmradlavou) vodou.

Rozpoutali jsme zdlouhavou diskusi o tom, jestli se vydáme trasou s náročnějším profilem nebo větším podílem silnice. Nakonec vyhrála varianta druhá (ale spíše jako momentálně přijatelnější ze dvou nepříliš dobrých). Nedá se snad říci, že by krajina byla za Lopeníkem ošklivá, ale s malebnou krajinou prvního a druhého dne se nemohla srovnávat. Zejména nepěkný byl úsek podél hlavní silnice na Hrozenkov a motorest Rasová.

O kousek dále nocujeme opět na sympatické louce, která se jen hemží klíšťaty.

11. května (Vlárský průsmyk)

Poslední den poprvé za výlet trochu přidáváme do kroku a méně často stavíme. Jestli se z této periferie chceme dostat v rozumnou dobu do Prahy, musíme si pospíšit. Cesta se klikatí lesem, je vcelku příjemná. Zavede nás až na kopec Javorník, ze kterého se spouštíme do údolí k vlaku.

Jak jsme si povětšinou turistické značení pochvalovali, tady jsme se mezi farmami najednou ztratili a pokračujeme dolů anonymními lesními cestami (ještě že není moc kam se ztratit). Nakonec scházíme do vesnice Svatý Štěpán, od níž si slibujeme nejen vlakovou zastávku, ale i nějaké občerstvovací zařízení. V tom se bohužel šeredně mýlíme a nezbývá nám než vařit si u kolejí polévku a tortelini a sledovat, jak o kus dál policajti zastavují jedno auto za druhým.

Jakmile usedneme do vlaku, začíná se poněkud zatahovat. Přestupujeme v Bylnici, pak v Horní Lidči, přichází průtrž mračen. Měli jsme ohromné štěstí, že to přišlo až teď.

Kdo jsi?
Máš rád spam? *
Co chceš?
  
Vitek
Zaslouzis si pochvalu. Je neuveritelne, jak rychle clovek zapomina. Nektere pasaze mi chvilku daly zabrat, nez jsem si je vybavil :-)