Bum, prásk. Jsou čtyři ráno a my po několika suchých a teplých dnech vstáváme do deště a hromobití. Rozmrzele se blížíme ku vlaku, kde do nás bodrý správce lehátkového vozu vlévá špetku optimismu, že snad nebude tak zle. Potkáváme ještě Roberta a Pavlu, kteří, kdo by to byl řekl, vyrážejí též do Černé Hory. Třeba se tam někde naše kroky ještě potkají.

Cestou jsme především jedli a spali, ale došlo i na příjemnou procházku po Subotici (Báře se při ní podařilo elegantně zcizit cibuli, když jí to posvětil jakýsi pán). Bohužel jsme přišli skoro o všechny krásy Srbska, jelikož jsme tou dobou (opět) spali. Probudili nás až celníci, kteří byli ochotni orazítkovat úplně cokoliv, a nakonec jsme dlouhou jízdu ukončili někdy po sedmé hodině ranní v Mojkovaci.

Neměli jsme pořádně ani čas se rozkoukat a už nás obklopil houf taxikářů. Po krátkém smlouvání 10-5-8 € se domlouváme na odvozu k Biogradskému jezeru, necháme si vysvětlit, že rezervace lístků v Mojkovaci ani omylem, necháme si zastavit u potravin a po krátké jízdě jsme vyhozeni uprostřed kempu na břehu jezera, který se jen hemží samými Čechy (a asi dvěma Černohorci). Tento počátek výletu se mi zdá být poněkud nešťastným, ale procházka kolem jezera a snídaně mě brzy naladí na jinou notu.

Jezero je smaragdové, bukový prales nádherný, ale fascinující jsou především obří lopuchy alias devětsily (ale černohorsky „lopuh“). Zatímco jezero obcházíme, kemp osiří a správce parku se nám může věnovat. Lámanou angličtinou nám udílí cenné rady, vzpomíná na koncertování v Praze a ubezpečuje nás, že zatímco Slovinci či Chorvati můžou být lecjací, Černohorci jsou vždy milí a ochotní pomoci.

Stoupáme serpentinami, pod přetěžkými batohy naše těla úpí a na tvářích nám vyskakují krůpěje potu. S úlevou zastavujeme u rozhledny, ze které ovšem není vidět jezero. Pak dřina pokračuje a my se ocitáme na hranici pralesa. Louky jsou plné květin, slunce svítí, idyla. Míříme cestičkou necestičkou na vrchol Bendovac (~1750 m) a pak dál na hřeben pohoří Bjelasica. Vše vůkol kypí životem (krávy, motýli, žáby, rostlinstvo). Po hřebeni se jde snáze a odpolední slunce zpříjemňuje náladu. Míříme k jezeru Ursulovac, k němuž je zapotřebí ve správnou chvíli z hřebene zahnout. Navigačně to není příliš obtížné, ale musíme se již obejít bez všudypřítomných vozových cest (jež z Bjelasici dělají ideální místo pro cykloturistiku). Protože se poněkud zatahuje a potenciální bouřkové mraky nás nutí k opatrnosti, nedosáhneme již večer k samotnému jezeru s všeříkajícím jménem, které leží na vyvýšeném místě, a spíme raději kousek před ním v údolíčku. Poprvé na výletě se pouštíme do večerních povinností: postavit stan – uvařit večeři – vyčistit si zuby – spát. Nedlouho po uzavčení stanů začíná krápat a přestane až ráno. Přesto je v noci celkem teplo (v mém péřáku až moc).

Díky nepřízni počasí se ráno nepodaří zavčas vstát. Vždyť komu by se chtělo do zimy, když ve spacáku je fajn. Důsledkem toho vyrážíme až kolem půl dvanácté. Naše svižné kroky míří ponejprv na Ursulovac a poté svahem na Crnu glavu (2139 m). Včerejší Velká Fatra byla nahrazena Veľkým Chočem (a posléze Nízkými Tatrami). Výstup vede klečí a kolem kamenného slona. Zapisujeme se do vrcholové knihy a razítkujeme, co se dá (papíry, ruku, nohu, čelo). Konečně se otevírá výhled na ostatní hory pohoří.

První na řadě je Zekova glava (~2110 m), ošklivá vojenská parodie na Ještěd i Praděd. Cesta k ní ještě celkem ujde, ale obcházení ohrady z ostnatého drátu kolem vysílače a několika polorozpadlých bud nepatří k zapamatováníhodným horalským kratochvílím.

Sestup loukami (Troglavu pro letošek vynecháme) vede na Vranjak – jeden z četných katunů (uskupení salaší), který je nicméně obohacen planinarským domem, kde ochutnáváme místní pohostinnost, Jelena a Nikšičko.

Pokračujeme dá na jih po prašné silnici, po stráních se objevují krávy, koně a mj. též i basketbalový koš. Mezi travnatými kopečky potkáváme i školní výlet místní omladiny. Obcházíme ještě jeden katun a uleháme pod sedlem hory Zminica. Sotva dostavíme stany, začíná být znovu vlhko. Celou noc prší a fouká poměrně ostrý nárazový vítr.

Ráno se opět nechce vstávat, ale i tak se nám podaří vyrazit celkem rozumně. Kopce získávají (až na výšku) beskydský ráz – tu les, tu louka, tu vesnička (i celkem moderní), tu náklaďák. V zásadě sledujeme hřebenovou silnici k jihu (kolem Lise). Poprvé se nám podaří vejít do mlhy (a uslyšet v ní tajuplný štěkot). Zdárně se dostáváme do silníčního sedla Trešnjavik (~1573 m), abychom ještě těsně předtím střetli český cyklozájezd.

V sedle se nachází ekodům, jehož pohostinství nám ve velmi chladném dni přichází vhod. Pán nám nabízí (a ukazuje), co všechno by nám mohl uvařit nebo prodat. Nakonec se necháme přemluvit a kupujeme chléb, sýr a trochu pršutu (za nekřesťanskou cenu, ale zato vynikající), všechno zaručeně domácí.

Z Trešnjaviku začíná standardní přístupová cesta k masivu Komovi, kam i my míříme. Podaří se nám trochu ztratit, ale poté jsme odměněni pohledy na dobytek pasoucí se v lese. Kromě krav si všíváme i čtyř selat, která schoulena svorně vedle sebe podřimují u cesty. Agroturistika pokračuje ve vesnici Štavna, kde vidíme spoustu dalšího dobytka. Ptáme se místních, kde je možné postavit si stan (na turistických cedulích jsou podezřelé nápisy). Prý všude (слободно). A tak nakonec kempujeme vzdušnou čarou ani ne kilometr od dominantní skalní stěny, ze které ovšem není vidět lautr nic. Snad zítra bude lépe (aspoň pán na Trešnjaviku to sliboval), abychom mohli na oba Komy vystoupit.

Vstávali jsme v šest, abychom stihli případné výstupy nalehko na oba hlavní Komy. Vůkol je ovšem mlha, a tak ranní vstávání nikterak nehrotíme. Nakonec, když přeci jen poleví, vyrážíme alespoň směr Kom Vasojevički (~2460 m). Výstup si žádá přibližně 600 m převýšení a celkem něco kolem 2 h. Cesta je již od počátku velmi dobře značena. Nejdřív vede mírně do kopce napříč suťovisky a limbami, posléze prudce zahýbá vzhůru mezi skalkami povětšinou po trávě. Vrcholový hřeben je mírný, ale zato větrný a zahalený mlžným závojem. Vrcholová kniha je plná českých zápisů. Příliš se ale nezdržujeme a po krátké svačině míříme dolů. Potkáváme roztaženou skupinu Čechů, z níž se vyklubal univerzitní zájezd Hory Černé Hory, jehož průvodce Anička dobře zná z Rumunska.

Na další výstup (Kom Kučki) to už dnes nevypadá, ale za to se nám vedle stanů usídlil postarší srbský páreček s autem a též stanem.

Je nedlouho po poledni, času ještě dost. Po polévce balíme stany a vydáváme se opět na cestu – východním úbočím obcházíme Kom Vasojevički směrem na katun Carine. Musíme poděkovat starší paní, jež nám ukázala správnou cestu (jinak bychom ji asi nenašli).

Cesta je po celou první polovinu velmi dobře značena (vede bukovým lesem), posléze ale přestává být zcela jasnou. Nicméně je třeba jít stále po vrstevnici, nikam zbytečně neklesat ani nestoupat. Buky jsou vystřídány borovicemi a rozkvetlými loukami.

Nakonec docházíme k místu, kde by podle mapy měl být katun. Zdálky nám přijde podezřelé, že se tam nic nehýbe a domy spíše připomínají kameny. Brzy se ale celá kauza vysvětlí. V této poněkud méně hostinné kotlině se nikomu dvakrát přebývat nechtělo a domy jsou opuštěné a polorozpadlé. Mezi nimi roste šťovík a kopřivy.

Ani v jednom domku se bydlet nedá, ale jeden s lavicemi a zachovalou střechu si vybíráme za improvizovanou jídelnu. Ať žije město duchů!

Ráno trochu svítí slunce, trochu táhne mlha, trochu fouká. Odsud by se v principu dalo jít na Kom Kučki, ale zjevně nám ani dnes není přáno. Tak budeme pokračovat dál. Vozová cesta na hřeben je značená a začíná na samém horním okraji vesnice. Na hřebeni se otevírá výhled na Maglič a vůbec hory jihozápadně od nás.

Na druhou stranu tu ovšem příšerně fouká. Jsem šťastný, když se (pořád po zřetelné vozové cestě) dopracujeme ke kostelíku v sedle Sumor. Již zdálky nás vítá pohublý, bázlivý, ale sympatický pes. Kostelík je malý, kamenný, v podstatě uprostřed ničeho (přilehlý katun je zřejmě opuštěný). Bára vchází do dveří se slovy „Slyšela jsem, že v pravoslavných kostelech jsou místa, kam nesmí ženy.“ V tu ránu ji vyděsí hlas zhůry víceméně totožného znění. Nikým nespatřen, námi nevzrušen, renovuje tu jakýsi pán nástěnnou malbu. Pak ještě Vláďa šlápne psíkovi na nohu (ozve se nelidský skřek a pes uteče) a usoudíme, že ostudy už bylo dost a bude třeba jít dál.

Různé mapy se různí v zakreslení cesty na katun Mojan, realita si dokáže ještě leccos navíc přikreslit. Cestu, ač pěkně zhotovenou, již očividně léta nikdo nepoužívá. Na chvíli ji ztratíme a smiřujeme se s vidinou dvoukilometrového traverzu svahem skalami a hustým lesem, ale ani po jejím opětovném nalezení nemáme vyhráno. Stihla zarůst poměrně poctivou džunglí mladých buků a jiného rostlinstva. Kromě toho nás sužují malinké šedivé mušky – lezou do očí, do horních cest dýchacích, lepí se do opalovacího krému. Pak naštěstí cesta začne stoupat svahem, kde se sice občas vytrácí, ale není třeba s ní bojovat. Obdivujeme se galerii mezi skalami a výhledům vůbec (je opět jasno, díky čemuž se řádně zapotíme).

Mezi Velikim a Malim Mojanem je krásná rovná plošina, kde pramení potok a zbyly četné nepoužívané kamenné ohrádky. Po dobrání vody (není jasné, kdy najdeme další – každý neseme cca 4,5 litru) stoupáme k albánské hranici. Báře zátěž vyloženě svědčí, neboť jí za chvíli nestačí ani obvykle nejrychlejší Anička. Hranice není nijak vyznačená ani zvlášť patrná, a tak ji s jistotou překračujeme až na vrcholu Malého Mojanu (~2100 m). Cesta po hřebeni není příliš výrazná, ale do našeho vytouženého sedla se dá sestoupit téměř kudykoliv. Ještě uvažujeme, jestli je lepší spát v ohrádce nebo mimo, či jestli je lepší chodit na záchod do Černé Hory nebo Albánie, a tím dnešek končí.

Ráno padne definitivní rozhodnutí, že nepříliš dobře přístupné vrcholy hraničního hřebene nepřelezeme ani neobejdeme po vnějším úbočí, ale mineme albánským údolím. Severní cíp Albánie zde vyloženě překáží, aniž by nějak souvisel se zbytkem země.

Traverzujeme výrazný vrchol a posléze sestupujeme do údolí Seferče. Pasou se zde stáda koní a ovcí, ale jinak je tu skoro pusto. Potkáváme akorát milého postaršího pastevce, který naštěstí umí trochu černohorsky, a tak mu můžeme vysvětlit, kdo jsme a kam jdeme (nikoliv ve smyslu metafyzickém), a nabídnout slivovici (alias rakiji).

Tím ovšem veškerá sociální interakce s Albánci končí. Kolem polorozpadlé vesničky (s dvěma ženštinami) již kráčíme mlčky a pokračujeme šikmo svahy pokrytými loukami a zmijemi (dle očitého svědectví děvčat – já ani Vláďa coby největší zvědavci nemáme to štěstí). Nikde ani noha, natožpak pohraničníkova. Včerejší opatrné obavy, jestli nás tu někdo nechytí a nezpokutuje, se zdají být liché.

Na samé hranici zpět do Černé Hory obědváme a asi dvacet minut posloucháme monolog jedné stařenky (doprovázející dvě děti a stádo ovcí) o tom, kdo je s kým příbuzný. Skončí s tím teprve tehdy, když se nám podaří jí vysvětlit, že nejsme zdejší.

Poté nás klikatá cestička (začínající až opodál, ale jinak dobře patrná) vede bukovým lesem dolů do zatím nejnižšího bodu naší výpravy – malé hraniční vísky. Vegetace je velmi teplomilná (na rozdíl od nás). Nechceme narušit soukromý pozemek (vozová cestá se zdá k jednomu přináležet), díky čemuž se po mizející pěšině dostáváme do úplné kozy. Zachrání nás jen vyschlé koryto potoka a další soukromá louka (tu již přebíháme bez skrupulí).

Nakonec se stejně na onen inkriminovaný pozemek vrátíme, protože bychom jinak neměli kde nabrat vodu (domácí jsou milí a byli by nás i pozvali i na kávu, kdybychom nebyli ve spěchu).

Mapy se poněkud rozcházejí, a tak přes půl hodiny bloudíme svahem těsně nad dolinou a hledáme cestu (přitom trháme liány ze stromů, přelézáme ohrady a sjíždíme po zadku do roklí). Po těchto peripetiích už celkem hravě a rychle stoupáme na hraniční sedlo (cesta, jednou nalezená, je velmi komfortní, byť trochu zapadaná větvemi) hřebene Lipovica a k ideálnímu paloučku pro stavbu stanů. Dnes včas, se sluncem, v teple.

Ránem začíná další pěkný den. Konečně se dá trochu i sušit, patrně bude vedro.

Kousek od tábořiště docházíme ke katunu, který doslova překypuje životem. Kromě bohatých stád je tu kopa lidí a další přicházejí. Poněkud s obavami pijeme místní mléko a slivovici – uskutečňujeme kulturní česko-srbskou výměnu. Pije se i naše slivovice a na závěr nám dolévají do naší malé lahvičky další zásoby (čímž vzniká unikátní mix).

Posíleni a se strachem, kdy přijdou střevní potíže, stoupáme na hřeben Lipovica a pak podél něj (výrazné cesty nejsou, spíše pěšiny) s pěknými výhledy na Gusinje a Prokletije. Malebný hřebínek (připomínající Latiborskou hoľu a přilehlé vrchy) brzy opouštíme a začínáme klesat je Gusinje. Cestou míjíme další stáda a ocitáme se v pravé výhni – na jižních svazích vápencových hor.

Zastavujeme se ještě na návštěvu u katunu s jednou paní – dá nám napít brusinkové šťávy, kávy (čerstvě upražené, namleté, uvařené v džezvě), ochutnat lokumu a ukazuje nám pětidenní (ještě slepá) štěňata a další dobytek, Dole v údolí mají s manželem vilu s bazénem, ale tři letní měsíce (podobný časový údaj zmiňovali i předchozí Srbové) tráví v polorozpadlé chýši v horách, pastvou. Obě dnešní návštěvy byly přátelské a zajímavé, zjevně sem mnoho nohou turistických nezavítá.

Při sestupu (naštěstí lesem) poprvé zakoušíme místní papriku (neseme si ji již od eko-domu na Trešnjaviku) a málem při tom přicházíme o všechny chuťové buňky.

Začíná krápat a brzy je nad námi pořádná průtrž mračen (nad Prokletije hromy divo bijú) a ze scházení se stává zbabělý přesun do civilizace, pod střechu. Docházíme k silnici na dně údolí a potkáváme auta a městské lidi. V dešti kráčíme do Gusinje, které nám na první pohled nepřipomíná „příjemně ospalé osmanské městečko“ – desítky rozestavených domů ve stylu podnikatelského baroka, ošklivé kulturní středisko a žádné pořádné historické centrum (pomineme-li vezírovu mešitu a pomníčky socialistických pohlavárů), žebrající Romové.

Spásným bodem je pro nás jedna z kaváren (a zároveň restaurace, hospoda, ...), kde si konečně sedáme pod obří deštníky a necháme si doručit teplé nápoje. Posléze se i chutně naobědváme (ze sousední jídelny Bosna si necháme donést čevabčiči a saláty – zde běžná praxe, nikomu donesené pokrmy nevadí). Anglicky mluvící mladík a servírka, hrdá i na své anglické základy, nám dohazují nocleh u nepříliš sympatického typa, ale mnoho jiných alternativ nezbývá (nechceme-li stavět stany v dešti někde v příkopě za městečkem).

Pension, mohu-li takového výrazu vůbec použít, opravdu nepatří mezi nejpřepychovější, ale pokojem pro dva (s uzounkou uličkou mezi postelemi a nedovírajícími dveřmi na balkon) za 20 € nepohrdneme.

Večer, již s méně předpojatými zraky, vyrážíme na obhlídku městečka a na kávu/pivo do kavárny. Seznamuje se s pánem, který se hrdě chlubí svým planinarstvím (jeho fotografie je v místních novinách), udílí nám cenné informace (na Jezerces je příliš sněhu, ...) a doporučuje nám pěkného průvodce i s kopiemi rozličných map (včetně nejnovější turistické, která samotná stojí více než celá publikace).

Ráno se zásobíme jídlem na dalších několik dní (batohy povážlivě ztěžknou) a vyrážíme směr Vusanje. Nechceme jít po hlavní silnici, a proto jdeme nejprve kolem Alipašiných izvorů (na povrch zde vyvěrá mnoho pramenů příjemné chladné a křišťálově průzračné vody) a pak po stezce podél skal, kamenité a profilově zvlněné. Oproti silnici je to delší, ale o to náročnější cesta. A odkudkoliv může „vyskočit“ zmije.

Ve Vusanje, kde se naše cesta odděluje od doliny Ropojana, už padáme horkem – zejména ve chvíli, kdy musíme zbytečně obcházet koryto řeky a silnička začíná stoupat. Vysíleni si sedneme do pangejtu pod strom a obědovou pauzu náležitě protáhneme.

Nezbývá ovšem než pokračovat dák. Následující dvě hodiny jsou velmi krušné – batohy jsou těžké, vedro ubíjející a cesta celkem strmá. Navíc stín není zrovna vždy k nalezení.

Stoupání je zpestřeno krásným tesaříkem, ošklivými ovády, jahodami a rodinou kosící louku. Jeden z potomků za námi volá „šokolada, šokolada“. Zjevně už tady na turisty jsou připravení.

Obloha se začíná zatahovat, což s sebou přináší jednak úlevu, že už (zejména ve vyšší nadmořské výšce) není tak vedro, jednak obavy, aby nepřišla bouřka. Když už se k ní opravdu začíná schylovat (naštěstí mezitím stihneme dorazit k cíli dnešní etapy v 1800 metrech), rychle hledáme místo pro stany (jedno vhodné je poměrně blízko cesty) a s jejich stavěním příliš neotálíme. Na minutu přesně – ještě stačíme vskočit dovnitř a začne pršet. Přežene se nad námi bouřka, naštěstí nepříliš intenzivní, a tak se nemusíme ani příliš strachovat o život.

Balíme jen nejnutněšjí věci – stany zůstávají dole – a vyrážíme směr Kolaty (tři skalnaté vrcholy na černohorsko-albánském pomezí, které by se měly nechat obejít všechny během jednoho dne). První půlhodina je ve znamení hledání cesty – ve škrapovém poli podle GPS bloudíme, než konečně narazíme na značku. Je třeba říci, že místní značení je u horských výstupů na slušné úrovni a že stezky sledují optimální trasu. Nám se i přesto podaří mírné zbloudit a jít po jiné straně údolí, za což jsme odměněni objevením zajímavé jeskyně. Vláďa by se nejraději okamžitě pustil do jejího zkoumání (zejména po spatření jeskyňářského batohu).

Docházíme až k hraničnímu sedýlku s Albánií a následujeme značku, která se kroutí kotlem mezi Dobrou a Zlou Kolatou. Svahy obou hor jsou tvořeny horizontálními skalními vrstvami (jako např. Tofany v Dolomitech), mezi nimiž je místy trocha trávy. Kotel je (v červenci) vyplněn velkým sněhovým polem. Vycházíme do sedýlka, jež odděluje dvě Kolaty a nabízí výhled na třetí z vrcholů tohoto masivu, jenž se souhrnně albánsky nazývá Maja e Kollates. Zprvu to vypadá, že nám to sněhové podmínky nedovolí, ale brzy se (hora se obchází z jihovýchodní strany) dostáváme na vrchol Zle Kolaty (~2530 m). Nabízí se otázka (s pravděpodobnou odpovědí „ano“), je-li tento nejvyšším bodem Černé Hory, protože není zcela zřejmé, kudy vede albánská hranice. Abychom si to pojistili, museli bychom nejpíš ještě navštívit Bobotov kuk v Durmitoru.

Výhledyna Prokletije alias Severoalbánské Alpy (už chápeme původ oné přezdívky) jsou uchvacující. Objevují se pochybné mraky, ale situaci vyhodnocujeme jako realtivně bezpečnou a navštívíme i kilometr vzdálený, tentokrát již čistě albánský nejvyšší bod masivu (~2560 m), který na rozdíl od Zle i Dobre Kolaty nemá ostrou špičku, ale spíš travnatou náhorní plochu. Zato nabízí krásné výhledy do údolí Valjbony a na východ směrem ke Kosovu.

Dobrou Kolatu (coby nejnižší z vrcholků) již vynecháváme a míříme dolů, abychom se stihli vrátit před deštěm. Cestou se ještě sklouzneme po sněhovém poli, „popovídáme“ si s dvěma albánskými pastevkyněmi (neznajíce jediného společného slova, je domluva opravdu složitá), nakoukneme do Ledové jeskyně a nakonec v počínajícím (velmi lehkém) deštíku hledáme cestu zpět k našim stanům. Díky mé snaze o předčasnou optimalizaci se to trochu natáhne, jelikož prolézáme po skalkách v místech, jež by se dala nejspíš snadno obejít.

Cestou jsme přemýšleli, v čem může být Kolata zlá. Záhy se nám dostává odpovědi. Vláďa, který dorazil ke stanům jako první, nám jde v ústrety a volá „Vykradli nás!“

Takovou zápletku nikdo z nás nečekal. V horách se přece nekrade! Sčítáme škody s následujícím výsledkem: Vláďův zcela nový batoh Deuter Aircontact, Bářiny postarší hůlky Fizan a několik set korun, Bářino jídlo a náš kečup (proč?), Aniččina taštička s věcmi na mytí a Vláďovy doklady (naštěstí bez pasu) ponechané v kapse batohu. Vše rozhrabané a rozmetané kolem stanů. Podle pytlíku pepře pohozeného opodál je zřejmé, že pachatel (asi to nebyl profesionál, soudě dle toho, že se nezaměřil na nejdražší věci) s lupem zamířil někam do Albánie.

Co dělat? Spát se nám na místě činu už nechce, volíme večerní sestup do Vusanje či Gusinje, abychom incident co nejdříve nahlásili na policii. Rozdělíme si, co jsme schopní z Vláďových věcí pobrat, zbytek nese on v batůžku a igelitkách (takto se po horách moc chodit nedá). Scházíme opravdu celkem svižně a máme alespoň to štěstí v neštěstí, že bouřka zuří především nad Ropojanou a západní částí Prokletijí.

Policejní stanici nám pomůže najít anglicky hovořící místní mládež. Policisté (je jich tu asi pět) jsou celkem milí, rádi si s námi popovídají (česko-srbská komunikace je celkem srozumitelná), ale měřitelné výsledky to pochopitelně nemá. Ukazuje se, že sedlo nad naším tábořištěm (Qafa e Borat) sice střeží jejich hlídka, ale že nikoho kromě albánských pastevců, kteří volně přecházející hranici sem a tam, neviděla. Dostaneme ještě kávu (jako tradičně dobrou) a radu, kde si máme postavit stany. Tím vyjednávání končí.

Uposlechneme jejich rady a uleháme na rovném travnatém plácku poblíž vodopádu řeky Skakavica, jehož hučení je ve tmě celkem impresivní.

Jdeme do Gusinje. Cestou úspěšně stopujeme. Dáváme si oběd. Co dál? Moc se nám nechce v tropickém vedru kodrcat k moři a po památkách, zejména za této situace. Zkoušíme přes bratra zjistit, jaké jsou možnosti rezervace lehátek (žádné) a vymýšlíme plán: 1) nakoupit si, 2) dostopovat do Plavu, 3) vykoupat se v Plavském jezeře, 4) jet taxíkem do Bijelja Polje, 5) dokoupit suvenýry, 6) nějak se dostat do vlaku, ideálně do českého lehátkového vozu.

Tohoto plánu se i držíme. Voda v jezeře je velmi chladná až ledová, moc dlouho se v ní vydržet nedá, ale osvěžení je to parádní.

V Bijeljem Polji trávíme několik hodin v nádražní kavárně, přerušených jen návštěvami přilehlého nově otevřeného hypermarketu. Ten je tak prázdný, že ho nejprve považujeme za nějaký sklad nebo montážní halu. Nakoupit se (víno, pršut, ajvar) ale podaří k naprosté spokojenosti.

S lehátkovým vozem to ale tak snadné nebude. Nejdřív čekáme na potemnělém peróně vedle podivných chlapíků, kteří střídavě vbíhají a vybíhají z vlaku na Niš a přepočívají svazky bankovek, a pak se jednoduše doslechneme, že volná lehátka nejsou.

Naštěstí jsou ostatní vagóny celkem poloprázdné a není problém najít volné kupé. To se snažíme zabezpečit a rozdělit si noční hlídky. Naše poplašné zařízení sestává z tašky s ešusem zavěšené na trekové hůlce, která je položena špičkou na „klice“. Kdykoliv někdo dveře otevře, způsobí rambajz. Systém se v praxi úspěšně osvědčil již po několika minutách celníkem, kterému taška k jeho překvapení spadla na nohu.

K žádnému přepadení nedojde a jediným výsledkem je, že jsme poněkud nevyspalí. Nicméně i tak jsme přesvědčeni o tom, že naše paranoia měla smysl (já i Vláďa jsme již ve vlaku okradeni byli a nebyl to zrovna příjemný zážitek).

Vlak se vleče přes Srbsko (v Subotici musíme přesedat), šine přes Maďarsko, teprve od Budapešti začíná ochotně polykat kilometry. Kousek za Brnem ještě navštívíme srbský jídelní vůz, abychom utratili poslední dináry, a pak již jen čekáme, kdy přijde Praha.

Vláďa jde spát k nám (na kolej se bez klíče nedostane), s batůžkem a dvěma taškami Albert vypadá, jak kdyby patřil do úplně jiné sociální třídy...

Až na onu krádež musím říci, že se výlet do Černé Hory vydařil.