Předně se sluší úvodem podotknout, že jsme se sešli čtyři (Anička, Bára, Vítek a já), že jsme na Slovensko jeli vlakem a že noc strávená na lehátkách byla velice příjemná – tedy jak pro koho, Vítek by byl jistě šťastnější, kdyby nalezl místo na uložení zavazadel a nemusel se o skromné lože dělit se svým neskromným batohem. Do růžova vyspaní jsme v Liptovském Mikuláši přestoupili na místní dopravu, začali ukrajovat z valutových zásob a v neposlední řadě potkali dvoučlennou výpravu Bářiných známých, která se nám posléze ještě několikrát připletla do cesty.

Poprvé tak učinili hned v Liptovském Hrádku, když nám předvedli krásnou samurajskou pantomimu – jenom místo s meči bojovali s hůlkami (ve snaze nastavit je na správnou délku). Pak nám v důsledku jistých relativistických efektů zrudli před očima a zmizeli. Je to možná škoda, protože kdybychom je mohli stopovat, neztratili bychom cestu a čest.

Jak se totiž ukázalo (opětovně), značení turistických chodníků na Slovensku bývá mimo hlavní hřebeny poněkud skoupé samo na sebe a nepřipraveného turistu, který zbytečně vychází z neověřených předpokladů (např. tom, že by značky měly být především na křižovatkách cest a vůbec místech, kde značka pokračuje jinudy, než by velela logika dosavadního postupu), může vyloženě zaskočit. To se stalo i nám, a tak jsme brzy poznali sympatické údolíčko, kde dávají lišky dobrou noc (patrně ve spolupráci s medvědy). A že to nebylo jedinkrát, co jsme cestu ztratili.

První seznámení s horami (kdy bylo vidět dál než k nejbližšímu stromu) proběhlo na vrcholu Slemä (1514). Kromě nepřeberného množství much se zde také nachází vrak letadla z druhé světové války. Památník obětem završil poznávání partyzánské historie kraje (naučné tabule se můžou chlubit téměř stejnou frekvencí výskytu jako značky.

Posledním milníkem dnešní cesty byla hora Ohnište (1538) s krásně strmými skalnatými jižními svahy. Na její malebnost bychom snad byli schopni i zapomenout, ale navždy si budeme pamatovat, že zde došlo ke skupinovému prozření – pochopili jsme význam slovenské hymny, tj. „Když se něco děje, hup do skrýše. A až to přejde, tak vylez a dělej chytrého!“ (pozn. autora: nechci vyvolávat národnostní spory, naše hymna lze pro změnu zkrátit na „Je tu tak krásně, že by se z toho jeden po...“).

Ve Svidovském sedle jsme rozbili tábor. Hledání vhodného místa pro stany nám trvalo poměrně dlouho – své požadavky si kladli milovníci výhledů, milovníci pohodlí, ekologické duše (co naplat, že na těch vzácných květinkách by se spalo jako na obláčku), a tři druhy bázlivců (jedni se báli medvěda, druzí ochranářů, třetí toho, že by je uprostřed noci mohl přejet traktor). Nakonec jsme podlehli volání něžných zádíček, stany postavili viditelně na cestu a po obou stranách ve vzdálenosti přibližně pět metrů postavili varovné dřevěné špalky (doufaje, že opilého traktoristu zarazí uprostřed zběsilé noční jízdy poslepu).

S traktoristou jsme se na konec přece jen potkali. Místo piráta lesů se z něj ale vyklubal milý člověk, který nás během naší snídaně příjemně pozdravil, chvíli hledal traktor a nakonec odjel. Cesta začala stoupat – zpočátku po lesní cestě lesem, pak po pěšině hustším lesem a nakonec čistě terénem jakousi prudkou pasekou. A pak hustým borůvčím. Nás s otevřenými botami to vyloženě potěšilo.

Naštěstí se brzy vše v dobré obrátilo a peripetii lesních nástrah vystřídaly nádherné horské louky. Otevřely se výhledy a my se najednou ocitli „na horách“ . Na Rovné hoľe jsme svoji radost oslavili gymnastickými prostocviky a královským obědem (došlo i na proslulou „zeleninu“).

Další kus cesty přes Bocianske sedlo na chatu M. R. Štefánika přinejmenším mně ubíhal velice rychle, protože jsem naslouchal Vítkově přednášce o Lebesguově integrálu – pěkně od podlahy, začali jsme σ-algebrami. Musím připomenout (dokud si to ještě pamatuji), že v Bocianskom sedle se nacházejí dva přístřešky, pod kterými se v případě nouze (a nejen v něm) dá perfektně vyspat.

Na chatě (zatímco se vůkol zatahuje) si dáváme polévku a rozhodujeme se, co dál. Je už odpoledne a nevypadá to, že bychom byli schopni dojít do útulni pod Ďurkovou. Na Chopku spát nechceme, mimo povolená místa je to v této části hřebene asi nepříliš prozíravé – patně nám nezbývá než přespat tady. Za 12 € chata nabízí palandy, raňajky a hlavně (to je pro nás nejpodstatnější) ochranu před ochranáři, kteří po nocích bloudí krajem a trýzní nebohé cestovatele. Také jsme při rozhodování, jestli se neschovat někde v kosodřevině, přihlédli k tomu, že počasí se netvářilo zrovna stabilně.

Již jen nalehko jsme vyrazili na Ďumbier (2043). Kopec je to pěkný, to se mu musí nechat. Jako na povel se rozestoupí i mraky, a tak máme i poměrně dobrý výhled. Jinak je patrné, že dostáváme do nejfrekventovanější části Nízkých Tater – turistů viditelně přibývá. Večer si vaříme na terase a hledíme dolů někam do údolí Hronu.

Ráno vyrážíme plni sil vstříc nejvyšším partiím Nízkých Tater. Zopakujeme si část včerejšího výstupu, ale pak již pokračujeme přes Demänovské sedlo dále po hlavním hřebeni. Výstup na Chopok (2023) je celkem dlouhý, ale my ho máme brzy za sebou a můžeme se kochat pohledem na slečny a paní v lodičkách a pány v něčem podobném. V tradiční Kamenné chatě se nezastavujeme, už tak jsme za pohostinnost utratili dost.

Po cestě od Chopku k Dereším (2003) a na Poľanu (1889) frekvence lidí rapidně klesá a vbrzku se už procházíme po hřebeni téměř sami. Také se nám šikovně vyhýbají mraky. Honí se všude kolem nás, ale žádný z nich nás nepohltí, vlastně na nás docela často svítí slunce.

Za Kotlisky (1936) pak začíná část hřebene, kterou mám ze všech nejraději. Všude, kam se člověk podívá, jsou oblé, ale mohutné trávou a květinami porostlé kopce. Navyše při postupu z východu na západ se hřeben příjemně svažuje (až pod Chochuľu, již si tentokrát rádi odpustíme), takže si tu můžeme odpočinout a kochat se.

Tedy mohli bychom – kdyby ovšem Vítka nenapadlo, že budeme bojovat se skupinou osmi sympatických Slováků o to, kdo bude první na vrcholu Chabence (1955). A tak funíme, funíme, až se nám nakonec v druhé polovině stoupání podaří předběhnout i poslední z nich. Naše radost je převeliká, a to i přesto, že závod byl nevyhlášený a nebozí soupeři ani nevěděli, že s nimi někdo zápolí.

Je brzy odpoledne a na ulehání to zatím ještě nevypadá. Blížíme se k  útulni pod Ďurkovou, ale je jasné, že tady spát nebudeme. Dohodneme se, že pouze doplníme vodu a poběžíme dál, hledat si nějaké nenápadné místo ještě kus cesty odtud. A protože jsme s Vítkem líní někam chodit (a raději si dáme kus zeleniny), dolů seběhly holky.

Postupně zvlněným hřebenem jsme dokonvergovali až Latiborskou hoľu (1643). Cesta uběhla pohodlně, ale už jsme byli celkem unavení a připravení si nějaké vhodné místečko k uložení. To na sebe ani nenechá dlouho čekat. Původně jsme chtěli jít ještě dál, ale v jednom malém sedle se nachází zcela rovná plocha pokrytá nakrátko střiženým anglickým trávníkem – kdo by odolal.

Ukládáme se ke spánku, pričemž opět nezanedbáváme protiuršulární opatření. Také hypotetizujeme o tom, co by se stalo, kdyby přišel ochranář (a kdy by přišel), co by se stalo, kdyby přišla bouřka – asi by nebylo radno zůstat ve stanu, museli bychom si vzít bundy a aspoň nějakých padesát, sto výškových metrů z hřebene seběhnout. Vítek po několikadenním přemlouvání od Báry dnes k večeři nakonec snědl tuňáka.

V noci nakonec pršelo požehnaně. Úzkostí jsme se budili a naslouchali, jestli náhodou někde neuslyšíme hřmění. Nestalo se tak a my se šťastni ráno probudili nesežehnutí, nesežraní a neopokutování. Zato všude kolem stanů mlha, kterou by se dalo krájet. S ranním balením se nakonec pohodlně vměstnáváme do hodiny a půl (ale jak pak by ne – tak se to dělat má) a vyrážíme. Na nějaké otálení není ani čas, ani chuť.

V mlze potkáváme ještě osamělého poutníka, kterému nepravdivě vysvětlujeme, že jsme spali kdesi u salaše, ale nakonec si to snad vyžehlíme tím, že jsme ho obdarovali lahví vody, jíž se mu nedostávalo. Jinak jsme nepotkali nikoho a nic. V sedle pod Skalkou jsme dokonce zprvu nepotkali ani tu správnou odbočku dolů. Ale i tato patálie je po chvíli zažehnána a následuje dlouhý sestup bez výraznějších zapamatováhíhodných událostí. Snad až několik prvních letošních borůvek.

Návrat do civilizace v Liptovskej Lúžnej se nesl v duchu nákupu poživatin a výměny svršků (pod zraky vesnice). Pokračovali jsme bez zážitků do Ružomberku a  Žiliny, kde se naopak pár věcí přihodilo. Předně si Anička při výstupu z vlaku natrhla oblíbené tričko, ale to by snad ani nebylo to nejhorší.

Z lenosti (mojí) jsme se nevydali způsobně k podchodu, ale rozhodli jsme se vyzkoušet pěkný přechod přímo přes koleje, který se téměř blyštěl novotou a  jako by volal: „Pojď, vyzkoušej mě!“ Co bohužel novotou nezářilo, byly cedule, které přechod přes koleje zakazují. My je minuli bez povšimnutí, ovšem nás pro změnu bez povšimnutí nenechala železniční policie. Přičinliví chlapci nám nejdříve vysvětlili, jak hříšně jsme si počínali (a zdůraznili, že oni s tím nemají nic společného), načež nás každého počastovali blokovou pokutou ve výší 6€.

A to byla taková pěkná tečka za tím naším případem.