Králický Sněžník 2008
Den první (21.11.)

S Dejvem jsme celý podzim plánovali velkolepou podzimní expedici někam na Slovensko, ale jak už to tak v podobné situaci bývá, i tentokrát jsme z plánů výrazně slevili. Redukce akce na víkendové putování po Králickém Sněžníku ničemu neuškodila, ba naopak nabídla několik zajímavých zážitků (a přiznejme, i za docela rozumnou cenu).

Největší inovací bylo každopádně to, že jsme se s bratrem rozhodli s sebou vzít Yacka, kterému přeci takový výlet nemůže ublížit, naopak se skvěle provětrá a proběhne. Obyčejně mu celodenní pochod nečiní žádné problémy, ovšem byli jsme zvědavi, jak si poradí se spaním ve stanu (je to neposeda, či spíše nepoleha). A protože předpověď počasí slibovala riadnú kosu, měli jsme taky trochu obavu, aby nám neprostydl.

Sešli jsme se ve čtyřech (nebudu napínat, že čtvrtým členem výpravy byl Ondra) na Hlavním nádraží a  pohotově jsme zabrali jedno z kupé v posledním vagóně. Co čert nechtěl, po chvíli k nám do kupé nakoukl sympatický klučina (z takové té kategorie příliš sympatických) a po obligátní výměně zdvořilostí si přisedl (neodradily ho ani zuté boty). Za chvíli se osmělil ještě víc a několika slovními přískoky (chytře využiv bratrovy záliby v teorii evoluce) se dostal ke křesťanství (do přízně se nám snažil vetřít i obratným manévrem matfyzáci mají vlastně mnoho společného s umělci). Pak jsme strávili družnou hodinu náboženskou polemikou, která zprvu slibovala zajímavou konfrontaci, ale nakonec očekávané hloubky nedosáhla a my byli rádi, když jsme v Ústí nad Orlicí konečně mohli přesednout do jiného vlaku.

Zbytek cesty proběhl bez většího vzrušení, a tak nás vlak vyvrhl v půl desáté v Dolní Lipce přímo doprostřed chumelenice (a tmy). Plni radosti z prvního letošního sněhu jsme vyrazili směrem k česko-polské hranici. Yack nejdříve rozjařeně lítal sem a tam, válel se ze sněhu, ale po chvíli ho to přestalo bavit a pochodoval poněkud ekonomičtěji. K hranici jsme bez většího dramatu dorazili. Po ní jsme ještě asi hodinku pokračovali, až se nám nakonec jedno místečko zdálo vhodné pro přespání a tam jsme také zakotvili. Spaní na sněhu je super.

Den druhý (22.11.)

Noc byla nakonec docela zábavná. Slibovaná vichřice nepřišla, ale docela kosa byla. Yacka jsme sice zabalili dekou a hadry, co jsme ze sebe sundali (tradici spaní „v negližé“ jsem se nezprotivil), přesto mu asi k ránu byla zima a nakonec skončil u bratra ve spacáku.

Všude bylo krásně bílo, ve výšce 600 m nad mořem navíc vlhce bílo. Pasivní ranní otálení nakonec zabralo výrazně více času než aktivní (přestože jsme ráno nic zvláštního nekutili, vyráželi jsme až kolem jednácté). Cesta nebyla zrovna kvalitně značena zelenou barvou (inu, Poláci), ale po patnících se nakonec dalo jít docela s přehledem.

Sice jsme se úplně neflákali, ale sníh znatelně snížil rychlost našeho postupu, a tak bylo brzy jasné, že z původního plánu dojít až do Ramzové definitivně sejde. Naše cesta vedla stále po hranici na Jelení vrch, Klepáč (někde tam se Yack začal trochu klepat) až na Malý Sněžník. Mezitím sněhu značně přibylo, času uplynulo, sil ubylo, přituhlo a tak vůbec. Yackovi byla očividně zima, a tudíž jsme operativně změnili plán, aby následující noc přežil. Na polské straně se kus od samotné hory ukrývá Schronisko na Śnieżniku, chata, kterou bratr pamatuje z biologické exkurze. Naladili jsme kurs právě k této chatě a už v pozdním odpoledni jsme si k ní pomalu razili cestu. Ve chvíli, kdy se značka odpojila od hranice, jsme měli chvilku problémy se zorientovat, ale nakonec nám buzola a kolektivní práce umožnily přenést se přes špatné značení.

Do chaty jsme dorazili současně se setměním a brzy jsme měli shledat, jak skvělé rozhodnutí jsme byli učinili. Nocleh nebyl drahý (20 zł.), pokojíček byl útulný (pro deset lidí, ale měli jsme ho sami pro sebe), dalo se tam vařit, dalo se tam koupit grog, zkrátka nic nám nechybělo.

Den třetí (23.11.)

Noc byla velmi příjemná. Vyhřátí z postelí jsme celkem ochotně vyrazili do foukanice a relativně hlubokého sněhu (tloušťka vrstvy se ustálila cca na 30-40 cm). Cesta na vrchol Králického Sněžníku nebyla dlouhá, ale vůbec se nedá říct, že by to byla procházka růžovým sadem (co by tam taky dělaly růže, že). Mně osobně se počasí velmi zamlouvalo, mám rád zimní pohádku, zimní vítr, chumelení a tak (když se mi zároveň poštěstí mít pro tyto situace vhodné oblečení). Ovšem Yack, Yack z toho zase očividně takovou radost neměl.

Usadilo se na něm tolik sněhu, že začal připomínat ledního medvěda (nebo polární lišku nebo sovici sněžnou, zkrátka něco, co má něco společného se sněhem). Pořád se snažil vykopat si ve sněhu záhrab (zajímavý instinkt, který je psům zjevně vlastní – neměl to od koho odkoukat). Za dané situace se nedalo pokračovat nejen do Ramzové, ale ani do Starého Města. Zaveleli jsme k útoku směrem dolů do Dolní Moravy. A ježto se nám nechtělo obcházet delší cestou po žluté, spustili jsme se přímo po spádnici lavinovým svahem.

Sněhu tam bylo ještě více, zejména já s Dejvem jsme se docela solidně bořili. Zážitek to byl každopádně pěkný. Pak ještě cesta pokračovala po zasněžené cestě, zasněžené silnici do zmiňované vesnice. To je ovšem největší zapadákov světa, a tak nám nezbylo než ubírat se ještě dále do Červeného Potoka na oběd, na vlak a na zakončení celé výpravy.

Kdo jsi?
Máš rád spam? *
Co chceš?