Tož tedy Špacír. Koho by nelákalo poměřit svoje síly s náročnou tratí, že... O této vykutálené akci jsem se dozvěděl od svého bratra. Loni jej úspěšně absolvoval, a tak mi nezbylo než dokázat, že na tom také nejsem úplně beznadějně.

Po neúspěšných pokusech dohodnout přes Komára partu kladenských borců na hromadnou jízdenku do Vsetína nás s Hanýskem čekala dlouhá a především drahá cesta na start. Na místě nám chvíli trvalo, než jsme nalezli klubovnu, ale nelitovali jsme. Uvnitř panovala příjemná atmosféra očekávání. Za peníz vcelku lidový se nám podařilo zaregistrovat a pořídit trička na potisk.

Jakýsi senilní profesor dotovaný Evropskou unií (nevím, jak se jmenoval, snad von Kuzmin nebo tak nějak) nám potom vysvětlovat výpočet Špacírského indexůně. Nechtěli jsme se nechat zahanbit, a proto jsme si předsevzali ujít 100 km. Ostatní polehávali, my jsme se rozhodli na poslední chvíli se posilnit čínskou polévkou (Hanýsek dobrou, já hnusnou.)

Chvíli před dvanáctou se z klubovny vyvalily obrovské davy špacírníků a zamířily kamsi nočním Vsetínem. Minutu před půlnocí (ti, kdož chtěli svůj čas počítat na vteřiny a čekali na přesnou půlnoc SELČ měli smůlu ;-)) se ozval startovní povel a peloton se vydal na cestu. Dva odvážlivci se rovnou ze startu rozeběhli. My s Hanýskem jsem zaujali pozici v čele hlavního pole vedle Komára a dalších kladeňáků. Kilometry mezi Vsetínem a Ústím (asi dva) rychle utekly, teprve potom se začal nalamovat chleba.

Rezignovali jsme na tempo těch vepředu. Trasa odbočila ze silnice a začala stoupat po lesních cestách na Filku (759). Pohled na tisíce světélek pohybujících se vzhůru lesem byl skutečně fascinující. Někteří si svítili klasickými čelovkami, někteří reflektory, které by dělaly čest nejednomu automobilu, a konečně se vyskytli i odvážlivci, nesvítící si vůbec. Já osobně jsem neriskoval a svítil jsem si celou noc. Jedno špatné šlápnutí a Špacír by mohl být v tahu.

Sotvaže jsme se vysoukali na Filku, okamžitě nás čekalo opravdu brutální klesání. Potom kratinké hledání cesty v sedle (568) a další zajímavé stoupání na Radošov (756). Cesta pokračovala víceméně po hřebeni, ale překonávala desítky popadaných stromů a podobných "zrad". Šerklava - Butorky - ... Tady jsme se ztratili. Nejen my, ale i další desítka špacírníků. Značka kamsi zmizela, my jsme se ocitli napravo od hřebene, přestože jsme jej vůbec neměli opouštět. Nebyl to problém katastrofální, za chvíli jsme se zase našli. Ale svedlo nás to dohromady se zajímavou hudebnickou skupinkou. Kdosi vyhrával na kytaru a k tomu se zpívalo. Tak utekly i poslední chvíle, které zbývaly do svítání.

První ranním zážitkem byl výstup na Makytu (923), kde už mnozí snídali. My pokračovali dále na Papajské sedlo (691) a Krkostěnu (867). Výstup na ni je bůhvíproč označen slovy nebezpečný sjezd. Opojeni snadným dobytím dalšího vrcholu jsme se vydali špatnou cestou. Teprve asi po půl kilometru jsme si všimli, že jdeme vlastně po modré. Brzy po návratu na správnou cestu jsme také my posnídali. Snědl jsem rybičky (tentokrát ještě opravdové) s rohlíkem (moje strategie špacírské výživy spočívá v několika drobných jídlech výrazných a rozličných chutí – tradiční čokolády sice dodají energii, ale neosvěží ducha) a dopil zbytky koly. Začínalo nádherné ráno.

Následovaly Kohútka, Portaš a cesta se pomalu začala zdvihat k Malému Javorníku (1019). Zde jsme asi poprvé odpočívali z důvodů regenerace otlačených chodidel. Rázem jsme se ocitli na území Slovenska. Letos poprvé a rozhodně ne naposledy. Spěchali jsme dále k Veľkému Javorníku (1071) a dorazili na jeho vrchol někdy před půl jedenáctou. Ten na naší cestě představoval významnou kótu - nejvyšší bod, navíc utěšených 43km od startu. Příjemně jsme si odpočinuli.

Sestup z Javorníku do sedla pod Lemešnou byl brutální. Poházené kmeny dosti efektivně bránily jakémukoliv postupu. Na krátkém úseku cesta připomínala U-rampu s překážkami, což nás poměrně osvěžilo. Hanýsek si začal stěžovat na zničené paty, dosti jsme zpomalili. Přešli jsme Lemešnou, posvačili a mířili dále k Makonskému průsmyku. Potkali jsme dvojici znavených a zmučených špacírníků. V tu chvíli mi bylo do skoku, ale tempo celé skupiny bylo dosti pomalé. Po krátkém výpočtu, že při zachování stejné rychlosti bychom do Vsetína jistě nedošli, jsme se nakonec na 53. kilometru v 13.30 rozdělili. Kluci došli do Makovského průsmyku a pak se dopravili do Vsetína "různým způsobem". Je to škoda, protože Hanýska trápily akorát ty paty. Jinak vypadal docela při chuti.

Svoji solojízdu jsem začal pěkně zostra. Byl jsem odpočatý a měl jsem už docela solidní manko oproti těm, co vskutku vážně usilovali o titul Valašský lezúň. Do Makovského sedla jsem seběhl, rychle jsem vystoupal na Trojačky, seběhl na Třeštík a vystoupal na Vysokou (1024). Mezitím lehce sprchlo a potkal jsem několik špacírníků. Nastal čas pro kyselé rybičky, které mi pak dodávaly fyzickou a psychickou sílu až do Vsetína.

Následoval velice příjemný úsek postupného klesání po hřebeni až na Soláň. Dařilo se mi držet tempo kolem 7 kilometrů za hodinu, takže trasa příjemně ubíhala. Snažil jsem se opravdu spěchat. Kilometrů zbývalo mnoho a představa, že ještě za sedm, šest, pět hodin budu mašírovat sám s bolavými chodidly po Beskydech mě děsila. Na Kotlové jsem zažil krátkou bouři s deštěm. Naštěstí je většina hřebene zalesněná, tak jsem nemusel nikde krčit a doufat, že mě netrefí blesk.

Seděl jsem na jednom z četných odpočívadel (asi Benešky) a právě si dopřával delikátní vzpruhy v podobě stroužku česneku (kdo neokusil, neuvěří, jak taková věc dokáže postavit na nohy). Kolem šli nějací výletníci. paní povídala „Tak, jsme na cestě dvě hodiny. Tady kolega je na cestě určitě déle...“ „No jasně, osmnáct hodin.“ Chvíli jsme si povídali, zasvětil jsem je do tajů Špacíru a popřál jim šťastnou cestu.

Až po Soláň se mi šlo skutečně skvěle, ovšem potom mě během dvou kilometrů po asfaltu začala naprosto ukrutně trápit pekelně otlačená (či snad otlučená?) chodidla. Stoupání na Tanečnici pro mě přestalo být příjemnou procházkou. Už přede mnou ale byl jenom jeden celedenní výlet ;-)

Zpětně musím říci, že úsek mezi Tanečnicí a Ptáčnicí je opravdu nádherný. Hluboké bukové lesy, krásné loučky, příjemná cesta. Aspoň tak by mi to připadalo, kdybych si v tu chvíli neprožíval první z psychických krizí. Už jsem šel sám pět hodin a únava přibývala. Měl jsem halucinace. Neustále jsem slyšel v dálce hlasy. Výstup na Ptáčnici jsem skutečně proklínal.

V hospodě pod Cábem se soustředilo mnoho špacírníků. Kdosi tam omdlel v hospodě (paměť mi už neslouží), přesto se rozhodl hrdinně pokračovat dále. Posadil jsem se sotva na dvě minuty. Bylo mi jasné, že jestli se tu zdržím, vytuhnu už úplně a pak síly na další cestu neseberu. Pokračovalo se další tři nebo čtyři kilometry po silnici. Zatnul jsem zuby a nakonec jsem je rychle překonal.

Nadešla poslední etapa – sejít z hřebene Beskyd do Vsetína. Dlužno říci, že tento na kilometry krátký úsek se nekonečně vlekl. Cesta se mi neustále ztrácela. Pořád sice vedla po velmi výrazné polní cestě, ale značení bylo sporadické a na křižovatkách pochopitelně chybělo. Postupně se setmělo. Pořád jsem doufal, že už se přede mnou konečně zjeví světla Vsetína, ale kdepak. Přestože už jsem každou chvíli měl být zpátky, pořád jsem kráčel někde po vršcích, neznámo kde. To mi na duchu rozhodně nepřidalo.

Cesta nakonec do Vsetína vyloženě spadla (značka kamsi odbočila, ale ocitl jsem se bezpečně ve městě). Zabloudil jsem kamsi do zahrádkařské kolonie, vymotal se z ní, úspěšně našel cestu k centru, tam se ještě chvíli snažil zorientovat v mapě (až se ke mně přitočil kdosi se slovy „Hledáš něco, type?“). Ke svému štěstí jsem kus od nádraží potkal dva spěchající mladé muže, kteří viditelně směřovali ke klubovně. Nezvládl jsem sice jejich tempo, ale po jejich stopách jsem dorazil cca v 22.00 na práh klubovny.

Většiny podobných masochistických akcí se lidé účastní pro ten pocit, kdy už je konečně všechno za nimi. Nejinak v tomto případě. Zhltl jsem nabídnutou polévku a natáhl se na karimatku. Tak nádherný a zasloužený spánek jsem si už dlouho neužil. Druhý den celkem výrazně a po zbytek týdne lehce jsem pociťoval svalovou únavu a trochu mě pobolívaly kyčle. Naštěstí jsem si ale klouby nezničil, a tak snad pro mě letošní Špacír neměl negativní zdravotní následky.

Chtěl bych poděkovat organizátorům, kteří akci dobře zajistili a vytvořili příjemnou atmosféru v "depu". Ostatní špacírníci byli příjemní a rád se s nimi potkám na příštím ročníku. Poučen z letoška, pokusím se nejít sám a snad poněkud sebevědomě vyhlašuji útok na lepší čas – rekord mi zřejmě odolá (přestože se ho pokusím pokořit), ale ke štěstí by mi úplně stačilo, kdyby se mi podařilo dojít za světla. A vlastně dojít vůbec.