Když jsem se Špacíru před třemi lety poprvé zúčastnil, zbyla mi chuť vrátit se na místo činu a celou dlouhou štrapáci si zopakovat. Snad s vidinou lepšího času (tehdejší rekord navíc působil o něco překonatelněji než ten dnešní), snad ukázat, že pokoření stokilometrové hranice tenkrát nebyla jen souhra náhod a šťastných okolností. A jelikož Anička, tradiční účastnice pochodu Praha-Prčice a podobných, stěžující si na pomalost svých příležitostných doprovodů, se o tuto vypečenou akci poměrně zajímala, stal se pro nás ze Špacíru téměř zlatý hřeb jara (či aspoň zlatý puchýř jara).

Nebudu příliš rozebírat to, jak jsme se ve vlaku chtěli vyspat, ale nevyspali, o kolik od posledního Špacíru podražila osobní vlaková doprava, ani to, jak jsem si zapomněl doma čelovku, zkrátka jsme prostě absolvovali celkem příjemný prolog a chvilku před desátou večerní jsme stáli na jednom anonymním konci Vsetína – jak by řekla Lenka, v koze.

S úderem desáté najednou celý peloton vyrazil dopředu. Každý si hlídal, aby na prvních stovkách metrů neztratil drahocenné hodiny, které by mu po dalších dvaceti hodinách mohly přijít vhod. Masa špacírníků se valila hore kopcom, nejdříve po cestě, posléze se všichni začali drápat do nejprudšího svahu uprostřed lesa. Někteří se vrhali do kopce po hlavě, snad aby urvali ještě lepší pozici. Tento živelný postup pokračoval ještě asi deset minut, než nám všem postupně docházelo, že tady se ještě nerozhoduje.

Naše strategie byla jasná: Zpočátku jít co nejrychleji, ale tak, aby nás to nevyčerpávalo. Mám-li k tomuto geniálnímu plánu zaujmout poněkud skromnější stanovisko, asi jsme na něj nepřišli jako jediní. Fakt je, že i díky chladné (ale ne mrazivé) noci se postupovalo rychle celkem snadno. Mám podezření, že až příliš snadno. Jak jinak si mám vysvětlit, že mě asi po deseti nebo patnácti kilometrech začaly bolet svaly na nohou – ony toho, mršky, ještě celkem dost vydrží, ale jako varování, že bychom neměli moc přetahovat strunu, to snad posloužilo.

První etapa vedla po červené na Cáb, po žluté zkratce na Ptáčnici, dále opět po červené do Valašské Bystřice, pak do Rožnova pod Radhoštěm. Tam jsme se poprvé (vlastně podruhé) ztratili, ale ke svému štěstí jsme se vynořili u skanzenu a dokonce si ani moc nezašli (jestli nám za to neseberou titul Valašský lezúň, přiznám se i k tomu, že jsme si vlastně cestu asi o 200 metrů zkrátili.) Nicméně už jsme začínali tušit, že beskydské značení je zrádné a nedbalého výletníka dokáže pěkně potrápit.

Na předstartovním srazu jsme byli upozorněni na hospodu v Rožnově, která kvůli nám otvírá už ráno v pět, bohužel ale každý, kdo chtěl do 24 hodin absolvovat, celých 100 km, na ni musel velice rychle zapomenout, protože by se jen zbytečně zdržel. Prošli jsme kolem ní někdy kolem půl čtvrté a pustili se do stoupání s nejzajímavějšími parametry (Rožnov - Radhošť, ~700 výškových metrů). Nijak se netajím, že mi mihotavé světlo čelovky dlouhodobě nedělá dobře. Stejně tak mi nedělá dobře, když je mi zima (k ránu přituhovalo), ale zároveň se potím. K tomu nedostatek vody a podivná skladba občerstvení, to vše znamenalo, že se mi tato etapa cesty nešla zrovna přijemně, takže jsme se několikrát museli zastavit, aby se mi nedělaly mžitky před očima a v jícnu.

Začalo svítat a konec výstupu už byl poměrně příjemný. Čekalo nás ovšem mírné meteorologické zklamání. Těšili jsme se na lúče ranního sluníčka, místo toho nás čekalo počasí zamračené, ke kterému se na hřebenech přidal i poměrně silný vítr. Ovšem vrcholek samotný je pěkný, stejně tak celá vrcholová partie. Pokračovali jsme po červené přes Pustevny a Tanečnici až na Čertův Mlýn, kde jsme dosáhli nejvyššího bodu (1205 m.n.m.). Někde tam nám začalo trochu sněžit/mrholit, ale zanedlouho opět přestalo, takže jsme nestihli nejen zmoknout, ale ani zvlhnout. Musím říci, že jsme vlastně za „špatné“ počasí byli rádi, protože jsme se vůbec nepotili a celkově se šlo velice příjemně.

Hopky dupky po zelené na Martiňák, tam zavřeno, pak přes Kladnatou a Hlavatou, kde jsme se na chvíli ztratili v spletitém lese, ale za chvíli zase vymotali, až na hlavní silnici a pak po žluté nahoru na Třeštík. Tam jsme se napojili na mně dobře známou trasu. Ještě výstup na Vysokou a pak následuje úsek, který musí mít každý špacírník rád. Až na Čarták se jde totiž víceméně z kopce, po pohodlných cestách, navíc ve velmi krásném prostředí. Dá se tu rozhodně šlápnout do kroku, což jsme i byli učinili. Až jsme tím zaskočili tři příjemné mladíky, kteří se s námi chtěli vidět až v klubovně. Pokusili jsme se i trošku klusat, což trochu odlehčilo nohám, kterým už monotónní pohyb lezl na nervy.

S Čartákem přišel sedmdesátý kilometr a zároveň i první pokusy cesty stát se pro nás nepříjemnou. Ledva jsme na desetiminutovou svačinku usedli, nohy nám jaksi poněkud ztuhly a ta svižnost v nich jako byla náhle pryč. Jít se dalo, to ano, ale zkrátka tady poprvé začalo být třeba trochu vůle. Přešli jsme Tanečnici (tu Vsáckou) a pokračovali dále na Ptáčnici. Ten úsek se poněkud vlekl, ale včas jsme vytáhli recept na zkrácení dlouhé chvíle – asociační slovní fotbal. Navíc jsme si slíbili, že na Cábu si dáme něco osvěžujícího k pití. A tak se i stalo.

Cáb je někde kolem 84. kilometru. Začínalo jít do tuhého. Ale zároveň už bylo jasné, že „na morál“ prostě dojdeme, i kdybychom nechtěli. Cesta se spustila prudce po červené do sedla, po kterém následovala chuťovka v podobě posledního (pořádného, těch nepořádných bylo víc) převýšení na rozcestí U Krošenků. A na morál se opravdu šlo. Kolem nás prošlo několik lidí, kteří se vzepjali k strhujícímu finiši navzdory zničeným chodidlům, ovázaným kolenům a nepřítomným výrazům na tváři.

Deset kilometrů... Žlutá značka se vine po vskutku nádherném hřebínku, po loukách, mezi salašemi, kolem drobných pahorků. Nemít v nohou devadesát kilometrů, připadal bych si tu jak v ráji. Přesně kvůli takovým místům mám rád Beskydy, tady bych si lehl do trávy. Jenomže jak člověka nesnesitelně bolí chodidla, veškeré okouzlení krajinou se odehrává pouze v racionální rovině. Tempo jsme vlastně drželi pořád skoro stejné (kolem 5 km/h), ale s přibývajícími kilometry se subjektivně hrozně protahoval čas. Hodinka na začátku pochodu utekla jako voda, ke konci se táhla jako smrad.

Posledních pět kilometrů bývá nejhorších. Lidské vědomí se v zásadě redukuje na cíl dojít. To znepříjemňuje bolest, únava psychická i fyzícká. Ale jde se. Ono se vlastně ani nic jiného dělat nedá. Objeví se prudký sešup do Vsetína, na kterém ještě někoho předběhneme, pak cesta městem, vynoří se nádraží, už přihořívá, pak most, pak se zahne do jedné ulice, mine se první i druhá odbočka, najednou se zahlédne ulice Záviše Kalandry a v tu chvíli najednou nohy přestanou bolet, únava rázem opadá a člověk získává nová křídla.

Po 21 a půl (a dvou minutách) chůze konečně staneme na prahu skautské klubovny. Zjišťujeme, že jsme došli jako osmnáctý a sedmnáctá (nebo naopak) a že je Anička zatím první ženou v cíli (nakonec ještě došly další dvě). Což je tedy docela solidní výsledek a kdybych nosil klobouk, tak bych ho jistě smekl. Je prostě dobrá.

Epilog bude stejně stručný jako prolog. Anička si šla lehnout rovnou, já ještě pozřel dvě porce vynikající kyselice, pak jsme šli spát. Ráno jsme vstávali a šli na vlak. A to je vlastně vše. Byla to velmi krásná akce, ale s tím výletem na Kokořín se to rozhodně nedá srovnávat.

P.S. Fotky nemám. Upřednostnil jsem plynulý postup před zachycováním nezachytitelného. Je to škoda. Ale rozhodně jsem si to něchtěl zbytečně ulehčit, to ne, foťák jsem poctivě celých 100 km odtáhl.