Vlak, lehátko? Ne, tak to není a nebude. Dobrý den, kam jedete, jejda to bude zase cesta, sedm lidí na kupě v kupé. Vedle je víc volno, tady lehce nevolno. Kdo si kam lehne? Noha pod úhlem N stupňů, teplota M stupňů. Česká Třebová. Přerovské intermezzo - zív. Probuzení. Na východ od Ostravy nad zamženou vodní plochou východ slunce. Dusot nohou za záclonkou - Žilina, že? Vrútky - jeden Excelsior výměnou za excelentní lokálku. Krajina-na-na-na... Cože, to už jsou Krpeľany? A kdo že to volá, že se to volá "zastávka"? To snad že bude ještě nádraží... Rychle ven!

Anička hop, Bára hop, Gábina hop, Honza hop, já hop. Elá hop. Okolo vsi, jedna zahrádka, dvě fotbalová hřiště a jedna paranoidní hydroelekrárna. Pak ještě pár domů a příšerně chundelatý berňák (nebo jiná salašniská směska). A chajda, starší pán. Dáte si čaj nebo kávu? Čaj, čaj, čaj, čaj, kávu, tedy vlastně čaj. Odkud jste, my jsme tu z KST Turiec, kam jdete, pořádáme tu výlety, tady máte diplom, víte, že tu máme mystický magický vodní trkač? Exkurze. A je to hodina. Příjemná.

Ľubochnianske sedlo - relativně nízzzzké, ovšem napětí na sloupech všude kolem očividně dosti vysoké. Les louka les. Les les louka. Louka louka les. Nahoru dolů, spíš nahoru, ob horu. Sundavám pohoru (nejen kvůli rýmu). Bosou ploskou rovnou do bláta, když už ne na Ploskou. A zase louka les. Polez. Kláček a Kľak. Fekál...

Poznámka: Zde je asi na místě se na chvíli zastavit a vysvětlit v plné šíři, proč bylo použito (a ještě níže bude) slovo právě toto. Totiž tak - v orienťácké hantýrce (snad) tímto slovem lze opsat podrost, maliní, ostružiní, klacky přes cestu, vysokou trávu, svízel přítulu i další svízele (např. fekál v původním významu)...

Být tak botanik, asi bych si ani nevšiml, že cesta ku Kľaku je příkrá. Ale nejsem. Nikdo z nás není. Ani ti Moraváci dva na vrcholu, co líčí své dojmy z celodenního trmácení od Borišova: Shit...

Poznámka: Jen jiný výraz pro fekál...

Hlava se točí, panenky se protáčejí: Chabenec, Chochuľa, Kozí chrbát, Zvolen, Smrekovica, Ploská, Ostredok, Borišov, Lysec, Martinské hoľe, Malá Fatra, Choč - prostě třistašedesátka na skále čnící z lesa, to je Kľak.

A pak už jen Svrčínske sedlo - bivakování povoleno. Jedna dvě, medvěd jde, medvěd si jde pro tebe. Lépe řečeno, s jistou pravděpodobností si jde pro tvoje jídlo - okolní stromy jsou oběšené igelitkami, ať si "maco" zaleze. My si zalezeme do spacáků. Zprvu pod hvězdami, bum prásk, pak pod Stanom. Dochází ke ztrátě identity, zcela nemetafyzické. Vyděšený se probouzím uprostřed noci a nevím, kdo jsem já, kdo je Anička.

***

Fekál, fekál, fekál. Jarabiná, Malý Lysec (chrrr), Štefanová. Houpy hou, zelený kozí hřbet. Výhledově by se měl ukázat výhled, ale zatím jen vlevo vpravo smrk, buk, ||||||||||||||. A pak to přijde - přijdeme na vrchol (ten pátý už je skutečný) Javoriny a koukáme na panorama hor na obzoru a bouřkových mraků v nadhlavníku. Sedlo s chatou pod Borišovom vykoukne jako Imladris a mistr Elrond už jistě zahřívá kapustnicu (a to, doufám, ve verzi bez Arwen s Aragornem).

Chata pod Borišovom obsypaná lidmi jako kůň pod muzeem. A taky praská ve všech švech. "Jo vy jste ti odpovědní, co si ráno esemeskou rezervují nocleh. No tak tedy pojďte". Boj s dehydratací. Bosovýstup na Borišov. Boriš umí po skalinách, ale tady je to spíše po louce.

Polévka zelná, kofola, pivo, polévka rajská, amore mio, dobrý hostinec, česnek, vinea, bomba, ešus, vařič, závětří. A pak před spaním za svitu petrolejek nosičské kakao. A všichni na kutě, než začne bouřka. Chata pod Borišovom je oázou uprostřed kraje, který oázy nepotřebuje.

***

A v poklidu vystupujeme na Hlavním nádraží. Průvodčí se nechá odbýt fyzikální argumentací (Bára je po směru jízdy) a nechá nás v našem rozložení spát. Dva (G+K) dole na podlaze, všech pět batohů na jedné poličce, na druhé Bára, na sedadlech já a Anička - ležíme všichni. Zastaví se před naším kupé, začenichá a obrátí se zpět. Střelhbitě sundaváme pohorky a přivíráme dveře, aby se odér našich ponožek dostatečně akumuloval, přitom však aby byl i z uličky patrný. Ještě že máme místenky, vlak je celkem nabitý.

V Ružomberku ještě nákup slovenského piva v Hypernově. Ve Starých Horách v pepsi salaši bryndzové halušky a litry kofoly. Cesta má přede mnou v dáli mizí, každý krok v srdci mém zabolí, zpívám si. Dolů, už jen dolů, z Majerovy skály ještě 700 výškových metrů. Zběsilý cyklista se zastaví na šikmé plošině metr od srázu, druhý se fotí s předním kolem nad propastí - magoři. Z Krížné loukou dolů na poslední pamětihodnost - skálu jménem Majerova skála.

Jdeme naboso a rousáme nohy v suché trávě. Příjemný úsek hřebene z Ostredku na Krížnou - to jsou ty pravé slovenské hory. 1592 - nejvyšší bod výpravy je tím pravým pro polední siestu (jen musíme hlídat Kápoše, aby neusnul). Zaujali mě dva poutníci v prestižkách - pán v bílých, paní v černých. Vůbec se tu neprochází moc lidí, kteří by mohli figurovat na obálce Hudy katalogu - přijde mi, že v tomhle jsou třeba Vysoké Tatry (nebo i Krkonoše) někde jinde. Poslední etapu na Ostredok zkouším běžecky (motivován potenciální výhrou v podobě nosičského kakaa) - dlužno říci, že v těžkých tvrdých pohorkách a s batohem na zádech to není žádný med.

Krajina začíná rychle ubíhat ve svižném turistickém tempu (pod oficiální časovou dotací) - Chyžky, Koniarky, kolem Suchého vrchu. Nejvíce markantní je to směrem od Chyžek, kam naštěstí jen scházíme, od Borišova je stoupání spíše příkré (a nám dobře ubíhá nekončící diskusí o tom, jestli se při turistice posilují zádové svaly. Ploská je celá travnatá a disponuje zajímavým výškovým profilem - ze všech stran se stoupání před vrcholem stále zmírňuje a zmírňuje, takže se obzor před očima nekonečně odvíjí a "peak" se neblíží.

Vstávám s pocitem, že jsem se celou noc převaloval a moc kvalitního spánku nepobral, načež mě překvapuje líčení ostatních, kdy a jak moc poslední spolunocležník v našem pokoji chrápal (já to vůbec nezaregistroval).