Cesta za zatměním Slunce 1999
Prolog I - Jednoho dne v Bratrouchově...

Třeskutý mráz nás obklopuje. Vítr fičí a my stoupáme, stoupáme na běžkách hlubokým sněhem stále výše a výše, blíže k Hejlovu. Pohyb nás unavuje, ale cítíme, že se nám spolu jde dobře a že k sobě tak nějak patříme, běžkaři. O prázdninách by se hodilo něco udělat, někam jet, být spolu. Tak tedy, snad v srpnu na zatmění...

Prolog II - Jednoho dne v Kněževsi...

Procházíme se po trávníku v Kněževsi. Je parný letní den, trháme třešně, pliveme po sobě pecky, nad hlavami nám startují letadla, vše kolem kvete, dává plody. Okusuji rybíz a navrhuji již asi sedmnáctou variantu cesty… Odhazuji stopku a vyndávám mapu. Ano, tak tudy pojedeme, snad. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Není důležité plnit plán, ale bavit se, mít pohodu a snad možná vidět i to zatmění. Ale o to tu přece zas až tak nejde. Jdeme posekat trávník, pak se rozuprchnout na všechny strany a nashle v srpnu.

Den první (9.srpna)

Bolí mě hlava. Vstávám v šest hodin, město kolem mě spí. Upevňuji zavazadla na kole, lehce se klepu zimou, zdravím se s rodiči a pomalu se rozjíždím z hlubočepského kopce. Třicet čtyřicet, pomalu si ověřuji, jak se kolo pod nákladem devadesáti kil pohybuje, ale je to dobré. Po psychické stránce nikoliv v ideálním stavu, lehká zimnice, ale sil mám dost. Spěchám tichou Prahou. Přes pustou pěší zónu, motám se kolem Masarykova nádraží, projíždím Sherwoodem a už stojím před budovou bývalého Wilsonova nádraží. Vcházím dovnitř, hledám ostatní, je mi nějak divně, čas strašně pomalu ubíhá.

Pár veselých pozdravů, upřímných a skutečných úsměvů. Jak jsem rád, že je zase po měsíci vidím. Stěny dlouhých chodeb se kolem nás řítí dozadu, připlouváme k odbavování zavazadel. Udáváme svá kola, na která budeme po následujících pět dní odkázáni. Složité papírování úředníkovi zřejmě nic neříká a tak nás neobtěžuje zbytečnými formalitami a posílá nás rovnou do vlaku. Tam, zpátky, sháníme potvrzení, která nám jmenovaný stařík ve snaze ušetřit si trošku práce zatajil, podepisujeme, popisujeme, opisujeme sériová čísla, házíme zavazadla dovnitř, skáčeme do nervózního vlaku a s plnýma rukama hledáme volné kupé. Usedáme, mocně si vydechneme a začínáme nenucenou konverzaci. Slova nám plynou z úst, jejich obsah si ani neuvědomujeme, optimismus nám svítí z obličejů...

Rušně plyne život na nádraží v Českých Budějovicích. Zvláště po příjezdu našeho vlaku. Trať je uzavřena až do Kaplic, a tak cestovatelé vybíhají z vagónů a v nastálém zmatku naskakujích do přistavených autobusů. Naše skupinka obsadí několik míst v předpotopním minibusu značky Ikarus a už se kodrcáme přes Budějovice, plazíme se do kopce, kloužeme z kopce a hlemýždím tempem uháníme ke Kaplicím. Naše kola mezitím putují náklaďáky po stejné trase, svěřeny plně do organizace a péče Českým drahám. Dalším vlakem už potom pouze dojíždíme do Rybníka a všechen dav se rozplyne.

Ležíme na opuštěném nádraží opřeni o zábradlí. Čekáme nejdříve na přípoj do Vyššího Brodu, posléze na kola. Užíváme si pohody před cestou, pojídáme ještě z domova připravené bohaté svačiny, pokračujeme v bezduchém hovoru z vlaku. Jak je krásně, slunce svítí, po nebi se tu a tam honí obláčky, horko zrovna není, tak akorát pro příjemný cyklistický výlet. Co víc si můžeme přát?

Kola se přivezla ve staré Avii. Nedočkavi pomáháme s jejich vykládáním, zjišťujeme, že jsou opravdu ještě celá, začneme rychle upevňovat zavazadla na nosiče. Samozřejmě hned přetrhnu provázek, který jsem si pro tuto příležitost připravil. J.R. mi naštěstí půjčuje gumovou úchytku, která drží velmi pěkně. Nasedáme a rozjíždíme se z mírného kopečka směrem na Vyšší Brod. Jedeme pomalounku, nikam nespěcháme, první křižovatka je za námi, formujeme se do řady a jedeme. K Vltavě je to dlouhé táhlé klesání, na kterém si můžeme vyzkoušet kinetické vlastnosi obtěžkaných strojů a ověřit vlastní jezdecké schopnosti ještě před namáhavým celodenním šlapáním. Zastavujeme u pumpy, kdosi si dofukuje kolo, kdosi nakupuje Aquilu, J.R. Rudé právo.

Do Vyššího Brodu vede pěkná silnice podél Vltavy, lehce se vlní, lehce stoupá. Nejezdí příliš aut, zato nás v opačném směru míjejí četní vodáci. Vyšebrodské náměstí je velmi strmé, první dnešní pořádné stoupání. H.O. se ještě shání po náhradních dílech na kolo. Stoupáme mezi horskými loukami plnými krav, mezi hlubokými lesy a nočními podniky do Studánek, a pak ještě výše až k hranicím. Loučíme se s Čechami a vjíždíme do Rakouska. Kolem nás už nejsou louky a lesy ale Wiesen und Wälder. Ještě pár metrů stoupání a už jsme na nejvyšším bodě celého výletu. Ani nejsme příliš unavení. Fotografujeme se u jakéhosi rozložitého stromu a svištíme údolím přes Bad Leonfelden, Zwettl, krásná kopcovitá krajina, konečně se dostáváme na vedlejší silnici, sjíždíme dlouhé kopce, vyjíždíme několik serpentýn u Gramastettenu. Celou dobu nás krásně hřeje Slunce.

Pomalu začíná pozdní odpoledne. Už unaveni jedeme kolem Dunaje po hlavní silnici k městečku Aschach a.d.D. Tam dlouhou dobu hledáme kempink, o kterém místní domorodci nemají jasnou představu co do umístění. Bolí mě nohy a mám toho dost. Vyjednáváme německy, jde to v pohodě, všichni jsou ochotní, i když... Není to zrovna nejlevnější.

Je mi špatně, strašně špatně. Jdeme s Milesem vařit večeři, ale nemám vůbec hlad a příjem potravy je mi velmi nepříjemný. Až po půl hodině to přestalo, takže jsem se konečně najedl. Sprchujeme se ve studené vodě, teplá se platí. Už je večer, nějak se zatáhlo, procházíme se po břehu Dunaje, fotíme se na přístavišti loděk. Naproti přes řeku je na kopci zřícenina. Řeka plyne rychle, je prudká.

Jdeme spát, my čtyři ve stanu, H.O. se utábořil pod vzrostlým stromem. Začíná pršet. Stále hustěji a hustěji. Kape do stanu, zavíráme se, přesto voda prosakuje v okolí zipu. Ozývá se hřmění. To přechází v nepřetržitý rachot. Nastává hrůzyplná bouřka. Po obloze křižují blesky, prudké světlo se střídá s naprostou a to vše za bubnování padajích kapek. Mám takový zvláštní pocit, nebojím se, ale jsem nesvůj. Po hodině toto drama končí a nám se podaří konečně usnout.

Den druhý (10. srpna)

Ve spánku jsme načerpali nové síly. Po snídani a ranní hygieně přichází řada na plánování. Vybíráme se mezi dvěma možnými alternativami. Nakonec vítězí Pettenbach nad Wolfseggem, chceme se dostat co nejblíže Alpám. S vědomím dlouhého dne a nutného převýšení před sebou začínáme volnějším tempem. Projíždíme průmyslovým Efferdingem, obracíme se na jih po relativně vedlejší silnici, stoupáme pěknou kopcovitou krajinou, není takové vedro jako včera, ale neprší, a to je hlavní. Po výstupu následuje rychlý sjezd do údolí řeky Emže. A tehdy začíná pršet a to dosti vydatně. Chvilku v tom nečase pokračujeme v jízdě, ale pod mostem dálnice Linec - Pasov se utáboříme na delší dobu. Počasí se uklidňuje, vyrážíme tedy dál. Liják začne opět za chvíli, a tak v pláštěnkách projíždíme okrajovými částmi městečka Wels ve snaze dostat se do centra. Tam na chvíli odpočíváme, nakupujeme pohledy a známky, mezitím se nám udělá docela hezky. A jedeme kopcovitou krajinou směrem na jih. Míjí nás málo aut, kličkujeme po úplně vedlejších silnicích. U jednoho statku musíme hledat cestu, neb jsme se ztratili.

Asi po patnácti kilometrech podruhé během dnešního dne podjíždíme dálnici, tentokrát ovšem obrovský most nad údolím, kterým vede naše cesta. Kolem nás je ticho, zataženo, malebná krajina kolem nás ubíhá dozadu, jakýsi stařec se nás ptá, jestli něco nepotřebujeme a takto se blížíme k Pettenbachu. Hledáme kempink. Znovu začíná déšť, schováváme se v podloubí v centru města a čekáme, jestlise trochu vyčasí. Po krátkém bloudění nás sem poslal jeden sedlák (který nám mj. také nabízel, abychom přespali kdesi u řeky na louce). Už jsme zjistili, kterým směrem se máme vydat a když déšť nepřestává, pokračujeme těch několik málo kilometrů na sever. Kemp je veliký, poměrně luxusní a tedy ani ne tak levný. Ale nad stanem nám rostou jablka, teplá sprcha je zadarmo a vyhřívaný bazén je také zadarmo, a já mám navíc druhou večeři zadarmo. Po dlouhém koupání mi mladý manželský pár z Německa odkáže nějaké mořské příšery s těstovinami. No, je to docela dobré. Potom si vylepšuji komunikační schopnosti v němčině, když se s tím mladým Němcem bavím.

Den třetí (11. srpna)

Probouzíme se ráno do lehce zamračeného dne. Po snídani jásáme, protože se rozjasnilo. Na chvíli, potom zase přicházejí mraky a tak se počasí střídá celé dopoledne. Někdy kolem desáté vyrážíme a hledáme vhodné stanoviště pro pozorování zatmění. Jak jedeme po silnici, potkáváme mnoho parkovišť, na kterých stojí auta se zvědavci. Všichni mají speciální tmavé brýle nebo alespoň diskety. Po letech poznávám Sattledt, městečko, které znám pouze jako první dálniční výjezd za Linzem. Zrovna se tam opravovala silnice, a tak jsme se především snažili prokličkovat mezi všudypřítomnými bagry. Už se začíná blížit okamžik, kdy se měsíční kotouč poprvé dotkne Slunce. Každou chvíli přikládáme disketu k oku, abychom zkontrolovali situaci. Hned za Sattledtem je krásné, zatím neobsazené parkoviště. Zatmění začíná, ale ženou se hrozivě vyhlížející mraky. Kap, kap, začíná nejstrašnější liják, který jsem zažil. Z oblohy tečou proudy vody, i pod stromy jsme promočení až na kost. A to už do okamžiku úplného zatmění zbývá jen asi půl hodiny. Potom se déšť poněkud zmírňuje, znovu vycházíme na volné prostranství a modlíme se, aby se díra v mracích objevila právě v místě, kde bude Slunce. Když už se to blíží, všímám si, že na severu je více jasno. Domlouvám se s Janou, nasedneme na kola a uháníme po silnici, co to dá. Je to zvláštní pocit volnosti, jet zase bez zavazadel. V rostoucím šeru se řítíme po mokré vozovce, která se příjemně leskne. Přichází tma, ale díra se dělá naopak někde nad místem, odkud jsme vyjeli. Takže se ještě rychleji vracíme, nastává již téměř úplná tma. Na vteřinu se mezi mraky objevilo Slunce s korónu. Moc krátce na to, abych jej se svým slabším zrakem dokázal zaostřit. Potom ještě jednou na okamžik. "Vidíš to, Honzo?" Vzhlédnu a akorát vidím diamantový paprsek. Aspoň něco.

Chvilku čekáme a potom opět vyrážíme. Jedeme dlouhou cestou na severovýchod. Kolem Welsu, Ofteringu, Paschingu a Leondingu. Chvilku vypadá počasí zase slibně, ale ze západu zase přibývání oblačnosti... Zastihlo nás to naštěstí u benzinové pumpy, takže tam kratší dobu strávíme. Linz je velké město plné automobilového provozu, kličkujeme, jak se dá, abychom se dostali někam do centra, kde by snad mohly být turistické informace. Náměstí v Linzi je krásné. Celé vydlaždičkované takovými těmi bílošedými dlaždičkami, které se v podobných případech používají, prostřekem projíždí tramvaj a fasády domů jsou opravdu krásné. Navštivujeme informace, ptáme se nejdřív na Jugendherberge, posléze na kempink. Je tu jediný, takže nemáme na výběr. Ještě se podíváme ke katedrále. Vcelku hezká, ale nikoliv unikátní.

Večer jsme přijeli do kempinku, který je na levém břehu Dunaje úplně na kraji města. Šli jsme do recepce, tam jsme po vláštním smlouvání zaplatili a šli jsme postavit stan. Na vymezené ploše se to jen hemžilo Čechy. No nic, tak jsme se usadili vedle jedněch a dali si večeři. Zanedlouho přišli další Češi a ptali se na recepci. Ty, co měli stan vedle nás, však sebevědomě prohlásili: "Tam ani nechoďte, tady můžete bejt, nikdo to nekontroluje. My tu sme už třetí den." A pak, proč nejsou Češi v Evropské unii pokládáni za solidní národ. My jsme tedy oněch pár šilinků neušetřili (a přišli tak o možnost navštívit zdejší restauraci...), ale zato si můžeme připadat jako opravdoví turisté.

Den čtvrtý (12. srpna)

Vyrážíme časně zrána, máme toho před sebou opravdu dost. První etapa cesty vede do Gallneukirchenu. Nejdříve bloudíme severním Linzem, protože se nemůžeme trefit na hledanou silnici, ale potom ji ke svému zděšení najdeme. Začíná totiž několikakilometrovým a navíc dosti prudkým stoupáním. Potom se cesta vlní, mírně stoupáme podél řeky do městečka Reichenau. Mně se jede v tuto chvíli opravdu krásně, jedu rychle do kopce a cítím sílu ve svých nohou. Tento libý pocit ovšem netrvá dlouho. Z Reichenau do Bad Leonfeldenu musíme překonat dosti vysoký hřeben hor. A tak jsme překonali převýšení přes 200 metrů, abychom vzápětí mohli zase o pár desítek metrů sjet dolů. Ještě ke všemu jsme zjistili, že jsme jeli oklikou. Nicméně poctivě stoupáme údolím řeky Rodl k českým hranicím. Po jejich překonání jsme velice veselí. Čeká nás už jen sjezd do Vyššího Brodu a potom cesta podél Vltavy do také vzdálenosti, jakou si jen budeme přát. S tou výhodou, že pojedeme po rovině, případně lehce zkopce. Na počasí si dnes nemůžeme stěžovat, je opravdu pěkně. Rozhodli jsme se jet až do Českého Krumlova. Uděláme však přstávku v Rožmberku a sentiměntálně vzpomínáme na samoobsluhu, kde jsme si na vodě kupovali jídlo. I teď po letech tak rádi učiníme a po několika dnech odříkání si dáme konečně pořádně slaný rohlík s opravdu tučným salámem. To vše za svitu odpoledního Slunce. V Českém Krumlově se jdeme vykoupat do bazénu se směšně nízkou cenou vstupenky. Spíme v Novém Spolí, nejhorším kempinku, který snad v České Republice je, s umakartovými záchody a jednotnými koryty na mytí. Ale pravda je, že v porovnání s předchozími třemi noclehy bychom tento do účetnictví ani zavádět nemuseli. Večerní procházka historickým městem jenom přispěje k radosti z dobře vydařené akce.

Den pátý (13. srpna)

Ráno vstáváme s nepříjemnou povinností - dostat se do Prahy. Průjezd Krumlovem je ještě docela pěkný, ale výjezd z něj je opravdu ošklivý. Silnice I. třídy tu stoupá z města do slušného kopce. A tak kolem nás projíždějí smrdící auta. Někomu s navíc chronicky vyfukuje duše. Po několika kilometrech toho máme docela dost. Rozhodneme se pro alternativu, která počítá s maximálním využitím vedlejších silnic. Dovedeno do extrému, po polní cestě míříme z jedné vesnice do druhé, nevíme, kde jsme. Musíme se ptát na cestu a pospícháme, protože musíme stihnout vlak v Českých Budějovicích. Polní cesta je nepříjemná dvojnásob. Máme kola s nosiči a neustálé poskakování po kamenech ose zadního kola nepomůže. Jedeme přes Kamenný Újezd po staré hlavní silnici, která kdysi vedla od Českých Budějovic na jih.

Sedíme ve vlaku a vstřebáváme dojmy. H.O. nám vysvětluje svůj systém účetnictví, abychom si navzájem nezůstali nic dlužni. Výlet měl smysl a přestože jsme si zatmění příliš neužili, šlo přece hlavně o to, abychom spolu uspořádali nějakou akci.

Kdo jsi?
Máš rád spam? *
Co chceš?